17.listopad 2012

   Milí pravidelní i nepravidelní čtenáři tohoto mého blogu, dnešní příspěvek bude z velmi odlišného soudku, než jste doposud četli. Kdysi jsem se zapřísáhla, že ať se už bude dít v mém životě cokoli, nikdy se na tomto pro mě už téměř posvátném místě neobjeví nic, co by souviselo s politikou. Pochopte, ne, že bych se o politiku nezajímala - ostatně ještě stále si pamatuju, jak zaujatě jsem sedávala v osmi letech u pořadu "Co týden dal" a komentovala Kalvodův knír :) - nicméně tak nějak jsem už za těch mnoho let pochopila, že právě politická témata jsou ta, co dokáží rozdělovat letité přátele, kteří si jinak rozuměli úplně ve všem, vyhrocovat situace až na hranici samotné lidskosti a vkládat lidem do úst taková slova,  která prostě žádné jiné téma vložit nedokáže, i kdyby se na písmenka stavělo :). Navíc, jak všichni víte, miluji humor a cynismus, a i když pro cynismus se prostoru v politice najde až až, humoru se (alespoň mně) na tomtéž místě už toliko nedostává.

   Důvodem, proč dnešní blog zavoní (či zapáchá?) politikou, je ten fakt, že kromě humoru a cynismu jako milovník všeho tradičního a klasického nadevše miluji pravdu, a to nejen proto, že má hezčí a delší nohy než její kratší sestřenice, ale hlavně proto, že mám, stejně jako mnoho klasických filozofů zato, že právě snaha se k ní co nejvíce přiblížit nás dělá tím, čím bychom chtěli a měli být, a sice lepšími bytostmi. A tak bych ráda alespoň těm několika čtenářům, kteří chtějí vědět, co se skutečně dělo dne 17. listopadu 2012 na Václavském náměstí a na Národní třídě v Praze, poskytla jen pár doplňujících postřehů svýma očima, očima někoho, kdo se toho všeho účastnil v první linii.

   Nebudu tady psát žádné podrobnosti, k tomu vám jistě dostatečně poslouží media, jen bych ráda uvedla pár věcí na pravou míru a pár věcí, co nikde nebyly zmíněny, doplnila. Dnes jsem se setkala z řad neúčastníků se zajímavými názory, které většinou spojovalo jedno - šlo o demonstraci či protest komunistů, nácků, důchodců či sympatizantů rudooranžových koalicí, vyžírků, co chtějí deficitní státní rozpočet, nebo prostě jen kverulantů, kteří neměli v sobotu nic lepšího na práci, než se jít družit na Václavák. Samozřejmě bohužel lidem do hlavy nevidím, ale z toho, co mě přímo obklopovalo, nebo co jsem měla možnost slyšet (od účastníků, ne od různých účinkujících sledujících rozličné zájmy), jsem takový pocit neměla. Muži a ženy různého věku přišli z různých důvodů, jedno je však spojovalo - touha po tom, aby se nedělo bezpráví, touha po právním státě. Abych řekla pravdu, demonstracím nefandím a demonstruji velmi nerada - naposledy jsem demonstrovala při krizi v České televizi před dvanácti či třinácti lety, a to byla navíc trochu jiná "káva" - ale pohár mého trpělivého přihlížení porušování nejsilnějších právních předpisů v zemi asi příliš přetekl, než abych zůstala doma. Mnoho lidí se mě už dnes stihlo zeptat, proč jsem tam lezla. Inu, lezla jsem tam tedy proto, že jsem cítila potřebu nějakým způsobem sdělit, že nerespektování a porušování práva nehodlám a jako právník ani nemohu tolerovat, že to není normální a že není normální lidem nutit pocit, že to normální je. I já jsem přišla říct, že toužím po právním státě nejen na papíře, ale i ve faktickém životě, a že některé věci se prostě nedělají a dělat nemohou.

   Víte, ona media mají tu nádhernou vlastnost, že z nich všechno vypadá takové nějaké barevnější a nafouklejší, než to ve skutečnosti je. Stačí jen vyfotit pár transparentů, jednu rvačku, deset mladých komunistů s vlajkou bývalého Sovětského svazu a máte vymalováno, ale abyste opravdu měli obrázek poskládaný celý, musíte nejen vidět, ale i slyšet. A já jsem nesmírně ráda, že jsem dnes měla tu možnost slyšet mnoho vzdělaných lidí napříč politickou orientací, že jsem mohla dojít na Národní třídu a poslechnout si bojovníky za svobodu a demokracii z roku 1989, kteří vyjadřovali své zklamání nad tím, kam se právo a hodnoty této společnosti nakonec ubraly. Petr Uhl (ano, to je ten, co rozšířil fámu o mrtvém studentovi, nebo ten, co byl během bývalého režimu devět let ve vězení) dnes mimojiné řekl, že Občanské forum nikdy netoužilo po tom, aby se ve společnosti vše, co je označováno jako sociální jistoty, stalo synonymem pro komunistické, a tedy v současné době zbytečné a obtěžující. Řekl též, že za to, v čem dnes všichni žijeme, nikdy nebojovali, a že demokracie se nachází v troskách. Mnoho dalších disidentů jej v prohlášení následovalo, mediím však nestálo zmínit, vyfotografovat či odvysílat ani jedno z nich. 

 Je pro mě velmi těžké psát dnešní příspěvek, politika mi zkrátka nejde, a tak bych dnešní pojednání ukončila se slovy pro mě velmi důležitými - pokud chcete žít v demokracii a chovat se podle toho, ctěte i názory ostatních, nepodléhejte žádným extrémům a už vůbec ne krátkozrakosti, jež je vlastní sestrou lidské hlouposti. Dnešní demonstrace nebyla žádným projevem extrémismu nebo touhy po něm, šlo o naprosto klidnou akci, které se účastnili zástupci všech generací, oborů, různého politického přesvědčení a vzdělání, které spojovala pouze touha po dodržování práva, což je jeden ze základních principů demokracie. Jediný extrémismus a jednostrannost podala média, ať už prostřednictvím šikovných fotek, nebo neadekvátním sestříháním. 

   Můžete mi věřit a nemusíte, to je samozřejmě vaše právo a já vám jej nechci ani nemohu brát. Můžete ze mě udělat cokoli budete chtít, ale věřte, že jsem dnes svou politickou orientaci či společenské názory od tohoto článku oddělila a snažila se jej napsat co nejobjektivněji. Na závěr jen jedno přání - zkusme se na to, co se ve světě děje, nedívat tak černobíle, ale alespoň v odstínech šedi.

Na kolejích

     Když jsem tak dnes jela tramvají k chiropraktikovi a pozorovala, jak ty koleje za mnou ubíhají (tedy samozřejmě ne přímo za mnou, ale za zadkem tramvaje), nějak mi tak došlo, jak velkou součástí mého dosavadního života koleje jako takové jsou. 

     Skoro šest let jsem na nich prakticky strávila tehdy, když se staly mým prostředníkem mezi místem mého tehdejšího studijního domova a mou rodinou, mezi Olomoucí a Prahou. Ve vlaku, ženoucím se (no dobře, ne vždycky se hnal) po kolejích, pak probíhal život svého typu - nervózní, když jsem jela do Olomouce a ležela v knihách, klidný, když jsem jela zpět a věděla, že pro tento den už na studium nesáhnu. Pozorovatelský, kdy se za oknem míhaly roztodivné krajiny, města, ve kterých jsem nikdy nebyla, dny a noci, světlo a tma. Někdy byla tma i uvnitř, to když se moje myšlenky či pocity do ní ponořily (nebo když nějakej blbec rozbil osvětlení v kupé). Na kolejích se objevovala i láska, to když jsem cítila, že až vlak zastaví, nepůjdu domů sama, ale někdo na mě na nástupišti bude čekat.

     Podobně stejná doba souběžně utíkala na dalších kolejích - na těch, co se po šest let staly mým domovem. Skutečný domov jsem totiž poznala až tady, přestože se odehrával namačkán na několika metrech čtverečních, provázený neustálým čekáním na sprchu, místem v ledničce ještě o trochu menším, než je papír velikosti A4, hledáním volné studovny, nepořádkem, zmatkem a hlukem ze všech možných světových stran. Byl to domov, jak má být, provázený společným soužitím, rozhovory, svěřováním se a honbou společným cílem.  

     Postupem času zjišťuji, že celý můj život byly a jsou jedny velké koleje. Někdy vedly rovně a přímo, někdy se klikatily a prudce zatáčely. Někdy je někdo zkřížil, přetnul, jiný zničil, další opravil. Ale ten vlak pořád jede dál.

Báječná léta

Už je to pár měsíců, co jsem se po dlouhé (a jen opravdoví pamětníci asi vědí, jak dlouhé) době vrátila k seriálu mého dětství s příznačným názvem "Báječná léta" ("The Wonder Years"). Tenhle seriál o vzpomínkách Kevina Arnolda na dětství a dospívání v Americe na přelomu 60. a 70. let si mě získal už v roce 1992, kdy ho dávali v televizi - Beatles, hipíci, válka ve Vietnamu, život na předměstí, to vše originálně propojené se vzpomínkami na rodinu a přátele, vytvářelo svět, ve kterém jsme se každý tak trochu našel. Je jasné, že tehdy - tedy v roce 1992 -  mi nedošlo, že i já jednou budu vzpomínat na svá báječná léta, i když v úplně jiné době a s jinými lidmi, a že už je možná prožívám. 

Během těch všem roků, které pozoruji tenhle svět, jich byla spousta pěkných, spousta skvělých a spousta k ničemu, ale tak jako Kevin Arnold, i já vzpomínám na střední školu, na které jsem strávila osm let, jako na svá báječná léta. To, co bylo předtím nebo potom nebylo horší, jen prostě takové jiné, zkrátka to nebylo to ONO. Možná je to i tím, že jsem na střední nastoupila už ve věku jedenácti let,  že už si ani nic moc jiného ze svého dětství  a mládí nepamatuju. Možná je to tím, že tam bylo všechno to, co mě pak potkávalo ještě mnohokrát, PRVNÍ. Možná to ovlivnil fakt, že jsem byla ještě hodně naivní, všechno a všechny jsem měla před sebou a tomu všemu také bezmezně věřila. Možná, že to všechno dokreslila ta atmosféra devadesátých let, kdy byla ve vzduchu cítit nová naděje a víra v lepší svět, nebo přelom století a tisíciletí, který tuhle víru ještě posílil. 

Většina lidí, které znám, se nechtějí ohlížet zpátky, nechtějí se vracet, a hledí vstříc budoucnosti – a je to tak dobře. Možná i vy čtenáři už máte dost všeho sentimentu, všeho minulého, ale řekněte na rovinu, nemáte chuť někdy jen tak zavřít oči a vrátit se do vašich báječných let? Dodnes mám občas chuť vyhrabat staré oblečení, nasadit si kšiltovku kšiltem dozadu, vzít papír a tužku a jít si sednout na malou zídku, kde jsem kreslila, kdyby ještě stála. Mám chuť najít všechny ty lidi, se kterými jsem během těch let dělala muziku, přepisovala noty a akordy, protože nebyl internet, pozdravit muže, kterého jsem milovala osm let, i když mě nenávidí, vidět všechny ty lidi, které jsem měla ráda a kteří z mého života odešli, ať už jakýmkoli způsobem. 

Dnešek je jiný, protkaný jinými city, ať už kladnými, či zápornými, obavami z budoucnosti, které jsem dříve neznala, obalený maskami, které každý den pracně vyndáváme z jejich úhledných futrálů a v noci zas ukládáme zpět, nebo s nimi spíme. To, co se stalo, se stát mělo a je to tak správné, místa, čas i lidé se změnili, ale přesto – Moniko, Tomáši, Jirko, paní Květo, Míšo a další  – ať už jste nebo budete kdekoli, nikdy nezapomenu na báječná léta, která jsem díky vám mohla prožít. "In my life, I love them all.."

Vyzpívávám bolest

Skoro každý máme asi nějaký recept, kterým se zbavujeme nepříjemných pocitů, nevítaných návštěvníků našich duší a těl (v jakémkoli slova smyslu), nezvaných emocí, které se nedají při vší vůli nazvat nijak pozitivně. Když mě něco bolí, ať už fyzicky, nebo duševně, zpívám. Ani nevím, od kdy už tenhle můj způsob, jak se s bolestí vypořádat, trvá, ale asi to už ani jinak řešit neumím. Když je mi mizerně, když mě někdo zradí, když jsem naštvaná nebo smutná... zpívám. Zpívám, cokoli mě napadne, jedno, zda je to lidovka, nebo rock, ale hlavně musím zpívat. Jasně, říkáte si asi, že jsou situace, kdy zpěv "zničehonic" by působil poněkud... no, řekněme nepatřičně (laskavý čtenář jistě zná a uznává teenagera v autobuse s velmi hlasitě ozvučeným mobilním telefonem, ze kterého linoucí se skřeky stylově doléhají až na druhý konec tohoto dopravního prostředku, ale nevím, zda by v mém věku bylo vhodné se k němu přidávat - minimálně se žánrem bych už asi nezapadla :). Pak si stejně zpívám alespoň v duchu. Jen když mě najednou žádná melodie nenapadne, tak vím, že je to hodně zlé. Co nemůžu vyzpívat, nemůžu ani přemoct.

A proto, dokud to jde, zpívejte a dejte tím všem těm drzounům, co se vám snaží otrávit život, pořádně na frak. Nebo tancujte, čtěte, bavte se s přáteli, střídejte nálady. Dělejte cokoli, aby nad vámi bolest nikdy nezvítězila. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo :).

Nechci slevu zadarmo

... slovy klasiků Šimka a Grossmanna a jejich dnes již notoricky známé povídky. Často mě v životních situacích napadají celé pasáže z těhle povídek (jmenovitě za všechny klasika z "Mojí jízdny tramvají" - "Jemně jsem jí upozornil, že celou dobu stojím na jedné noze a ještě ne na své", mě napadá velmi často :) a dnešek nebyl výjimkou.

Po celkem náročném dni opětovně stráveném nácvikem na olympiádu - tedy během, skokem do dálky a šplhem za mým hyperaktivním synkem - jsem se rozhodla, že využiji akce "3+3 přesnídávky zdarma", kterou inzerovala jedna nejmenovaná drogerie, a která již zítra měla skončit. Přesnídávek mám plný sklep (co kdyby třeba přišla válka, že), ale takovou slevu je přeci třeba řádně využít. Po příchodu mého drahého partnera a jeho nabídce, že tam dojde on, jsem byla postavena před rozhodnutí, co je lepší - jít na nákup a absolvovat cca desetiminutovou cestu do kopce, nebo hlídat miminko. Volba byla v mém případě celkem jasná (mít dítě vás naučí rozhodovat se opravdu velmi, velmi rychle :) a než otázka skončila, už jsem měla na sobě kabát.

Po otevření dveří a absolvování prvních deseti kroků jsem ale pochopila, že tentokrát by bylo lepší hlídat miminko. Někdo tam nahoře se asi hodně naštval, protože to, co padalo z nebe, bylo prostě ... naštvané, slušně řečeno naštvané. Nebyl to sníh, ani déšť, vlastně to bylo něco mezi tím. Blížilo se to tomu, čemu se lidově říká hovna s háčkem (vulgarismus nechť laskavý čtenář odpustí, ale lidové moudro je lidové moudro). Do toho trošička většího větříčku a zimičky. Cestou nahoru do kopce jsem opět a znova poznala, proč tak nesnáším nošení brýlí. V zamlžených a zaplivaných sklech od toho sajrajtu zbyla jen malá mezírka, kterou jsem se orientovala směr drogerie. Tam jsem popadla, co bylo třeba (přes zamlžené brýle stejně nebyl moc výběr), a vydala se cestou domů. Tam už cesta vedla z kopce, ovšem proti větru. No, ale nebuďme nároční, že :). Jeden rozdíl ale před a po příchodu přeci jen nastal. Ven jsem odešla jako žena, zpátky se vrátila jako Amundsen.

A proč to vlastně všechno píšu? Inu, chci též mým nížinným přátelům (tedy přátelům pocházejících či žijících v nížinách, lukách a řídkých lesících) popřát hezkou zimu, na kterou tak dlouho čekali. Znáte to přece... v Praze napadly tři centimetry sněhu, ale u Muzea čtyři!

2011, 2012.

Milý přátelé a čtenáři tohoto světa, konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala svoje každoroční shrnutí předešlého roku. Času je velmi málo, takže když chci něco napsat, je celkem pravděpodobné, že to zapomenu, než se sem dostanu. Nicméně o toto malé resumé nechci tento blog (a ani vás :) připravit. Už jen proto, že jsem při listování starými sešity zjistila, že jej píšu už od roku 1996. Jo, poslední dobou často vzpomínám... No, právě začalo snad to nejhorší počasí, co jsem kdy měla možnost vidět, a naše okna netěsní, takže atmosféra pro psaní nemůže být lepší :).

Na rok 2011 se můžeme koukat různými pohledy, nicméně pro mě se značil jako jedna velká změna. Změna v tom nejlepším slova smyslu, změna v dobrém slova smyslu, změna ve špatném slova smyslu, změna v tom nejhorším slova smyslu a změna, která není ani dobrá, ani špatná, prostě taková změna smíšená. Je to fakt hodně zvláštní, protože většinu předchozích roků jsem mohla popsat jako "dobrou" nebo "špatnou" . A i když to samozřejmě nikdy nebylo myšleno tak jednostranně, takhle smíšený rok jsem opravdu ještě nezažila.

V lednu, únoru a březnu jsem stále ještě chodila do práce. Tedy chodila, spíš funěla do práce, popřípadě se klouzala po ledě a snažila se popřít fyzikální zákony balancováním s těhotenským břichem nemalých rozměrů. Byla jsem upřímně šťastná, když jsem mohla po prvním březnovém týdnu zůstat doma a od pracovního tempa a bruslení na žižkovských kopcích si odpočinout. Každý den jsem toužila po jediném - aby se to dítě už konečně narodilo a já nadále nevypadala jak přestárlá domovnice (a hlavně se tak necítila). Dítě ale dělalo naschvály a rozhodně se na svět nechystalo, nakonec se ale koncem března přeci jen rozhodlo a připravilo mi dvanáctihodinové trápení, ze kterého si dnes už nic nepamatuju (příroda to pravděpodobně zařizuje tak pro všechny matky, aby neztratily tu touhu mít další a další a další... děti). Cítila jsem, že je to nový začátek, nová role, a i když jsem se na ní nijak zvlášť netěšila (stále říkám, že jsem měla být chlap :), nebála jsem se a byla jsem odhodlaná začít nový život se synem.

Pocit zvláštního štěstí mi ovšem vydržel jen den - někdo tam nahoře se totiž rozhodl, že za krásné a zdravé dítě musím nějakým způsobem zaplatit. Druhý den už mi nebylo dopřáno ujít samostatně krok... Ne, nechci tenhle příspěvek kazit popisy zdravotních problémů a nebo si nějak stěžovat, ale nikomu bych něco podobného prožít nepřála. Nejvíc na celém světě nenávidím pocit beznaděje, protože proti ní prostě nemůžete bojovat. I když se o to snažíte, pořád tam je. A tohle byla ta největší, se kterou jsem měla tu čest se poznat. Z porodnice jsem odjížděla na vozíku, protože jsem v půli cesty prostě už nemohla dál, nešlo to.

Směsice hormonů, smutku, bolesti, nepřipravenosti, novosti a nepředstavitelné únavy opravdu není koktejl, který bych si chtěla denně dopřávat, ale přesto jsem ho konzumovala k snídani, obědu i večeři, a ve zbytku dnů a nocí samozřejmě také. Rok 2011 se rozhodl být rokem zdravotních problémů, takže mi stále přihazoval nové a nové a já jsem poznala nemocniční prostředí opravdu detailně. Naštěstí tu byli lidé, kteří mi v této době neskutečně pomohli a já jsem jim za to opravdu vděčná. Samozřejmě tu byli i ti "opační" lidé, a pak zkrátka lidé, kteří to přehlíželi, protože to prostě bylo jednodušší. Ano, jestli to čteš, víš, že tím myslím hlavně tebe, ale není to poprvé, co jsi mě nechal ve štychu, když začlo jít do tuhýho, takže mě to ani nepřekvapilo... Rok 2011 se tedy stal i rokem pomoci a podané ruky, která mě zvedla z toho hnusného bahna a naučila mě znovu chodit.

Rok 2011 také vyhrál soutěž o ten nejrychlejší, ale zároveň nejpomalejší rok. To, jak rychle utekl, vidím především na svém synovi a na té cestě, kterou byl schopen tak rychle ujít. Zároveň se ale tenhle rok neskutečně vlekl - od hodiny k hodině, stále ty samé úkony a starosti. Duše zestárla o deset let, ale život přesto protekl mezi prsty.

Když to tak vidím, říkám si, je tohle je nakonec snad ten nejpesimističtější příspěvek, co jsem kdy napsala (a to je na mě, věčného mrzouta, co říct :). I pesimista se však občas upíná k naději, a tak tentokrát nebudu kopírovat známá slova Jacka Nicolsona, že lepší už to nebude, i když věřit je občas velmi těžké. Do nového roku si nedávám žádná předsevzetí, ale jen pár přání. Ať jsou všichni lidé, kteří mám ráda, zdraví, a když se dostane taky trochu na mě a já zas budu moci skákat přes kaluže, zlobit se taky nebudu. A ze srdce si přeji, aby všechny ty velké věci, které nás v roce 2012 čekají, dopadly nad naše očekávání. A vám, milí čtenáři, co jste vydrželi až do konce, přeji to samé.

P.S. pro mého partnera - jestli někomu patří můj největší dík, pak tobě. Ty to víš, ale bez tebe bych rok 2011 tak, jak mi rozdal karty, možná vůbec neodehrála. Děkuji.