Když jsem tak dnes jela tramvají k chiropraktikovi a pozorovala, jak ty koleje za mnou ubíhají (tedy samozřejmě ne přímo za mnou, ale za zadkem tramvaje), nějak mi tak došlo, jak velkou součástí mého dosavadního života koleje jako takové jsou.
Skoro šest let jsem na nich prakticky strávila tehdy, když se staly mým prostředníkem mezi místem mého tehdejšího studijního domova a mou rodinou, mezi Olomoucí a Prahou. Ve vlaku, ženoucím se (no dobře, ne vždycky se hnal) po kolejích, pak probíhal život svého typu - nervózní, když jsem jela do Olomouce a ležela v knihách, klidný, když jsem jela zpět a věděla, že pro tento den už na studium nesáhnu. Pozorovatelský, kdy se za oknem míhaly roztodivné krajiny, města, ve kterých jsem nikdy nebyla, dny a noci, světlo a tma. Někdy byla tma i uvnitř, to když se moje myšlenky či pocity do ní ponořily (nebo když nějakej blbec rozbil osvětlení v kupé). Na kolejích se objevovala i láska, to když jsem cítila, že až vlak zastaví, nepůjdu domů sama, ale někdo na mě na nástupišti bude čekat.
Podobně stejná doba souběžně utíkala na dalších kolejích - na těch, co se po šest let staly mým domovem. Skutečný domov jsem totiž poznala až tady, přestože se odehrával namačkán na několika metrech čtverečních, provázený neustálým čekáním na sprchu, místem v ledničce ještě o trochu menším, než je papír velikosti A4, hledáním volné studovny, nepořádkem, zmatkem a hlukem ze všech možných světových stran. Byl to domov, jak má být, provázený společným soužitím, rozhovory, svěřováním se a honbou společným cílem.
Postupem času zjišťuji, že celý můj život byly a jsou jedny velké koleje. Někdy vedly rovně a přímo, někdy se klikatily a prudce zatáčely. Někdy je někdo zkřížil, přetnul, jiný zničil, další opravil. Ale ten vlak pořád jede dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat