Báječná léta

Už je to pár měsíců, co jsem se po dlouhé (a jen opravdoví pamětníci asi vědí, jak dlouhé) době vrátila k seriálu mého dětství s příznačným názvem "Báječná léta" ("The Wonder Years"). Tenhle seriál o vzpomínkách Kevina Arnolda na dětství a dospívání v Americe na přelomu 60. a 70. let si mě získal už v roce 1992, kdy ho dávali v televizi - Beatles, hipíci, válka ve Vietnamu, život na předměstí, to vše originálně propojené se vzpomínkami na rodinu a přátele, vytvářelo svět, ve kterém jsme se každý tak trochu našel. Je jasné, že tehdy - tedy v roce 1992 -  mi nedošlo, že i já jednou budu vzpomínat na svá báječná léta, i když v úplně jiné době a s jinými lidmi, a že už je možná prožívám. 

Během těch všem roků, které pozoruji tenhle svět, jich byla spousta pěkných, spousta skvělých a spousta k ničemu, ale tak jako Kevin Arnold, i já vzpomínám na střední školu, na které jsem strávila osm let, jako na svá báječná léta. To, co bylo předtím nebo potom nebylo horší, jen prostě takové jiné, zkrátka to nebylo to ONO. Možná je to i tím, že jsem na střední nastoupila už ve věku jedenácti let,  že už si ani nic moc jiného ze svého dětství  a mládí nepamatuju. Možná je to tím, že tam bylo všechno to, co mě pak potkávalo ještě mnohokrát, PRVNÍ. Možná to ovlivnil fakt, že jsem byla ještě hodně naivní, všechno a všechny jsem měla před sebou a tomu všemu také bezmezně věřila. Možná, že to všechno dokreslila ta atmosféra devadesátých let, kdy byla ve vzduchu cítit nová naděje a víra v lepší svět, nebo přelom století a tisíciletí, který tuhle víru ještě posílil. 

Většina lidí, které znám, se nechtějí ohlížet zpátky, nechtějí se vracet, a hledí vstříc budoucnosti – a je to tak dobře. Možná i vy čtenáři už máte dost všeho sentimentu, všeho minulého, ale řekněte na rovinu, nemáte chuť někdy jen tak zavřít oči a vrátit se do vašich báječných let? Dodnes mám občas chuť vyhrabat staré oblečení, nasadit si kšiltovku kšiltem dozadu, vzít papír a tužku a jít si sednout na malou zídku, kde jsem kreslila, kdyby ještě stála. Mám chuť najít všechny ty lidi, se kterými jsem během těch let dělala muziku, přepisovala noty a akordy, protože nebyl internet, pozdravit muže, kterého jsem milovala osm let, i když mě nenávidí, vidět všechny ty lidi, které jsem měla ráda a kteří z mého života odešli, ať už jakýmkoli způsobem. 

Dnešek je jiný, protkaný jinými city, ať už kladnými, či zápornými, obavami z budoucnosti, které jsem dříve neznala, obalený maskami, které každý den pracně vyndáváme z jejich úhledných futrálů a v noci zas ukládáme zpět, nebo s nimi spíme. To, co se stalo, se stát mělo a je to tak správné, místa, čas i lidé se změnili, ale přesto – Moniko, Tomáši, Jirko, paní Květo, Míšo a další  – ať už jste nebo budete kdekoli, nikdy nezapomenu na báječná léta, která jsem díky vám mohla prožít. "In my life, I love them all.."