Vyzpívávám bolest

Skoro každý máme asi nějaký recept, kterým se zbavujeme nepříjemných pocitů, nevítaných návštěvníků našich duší a těl (v jakémkoli slova smyslu), nezvaných emocí, které se nedají při vší vůli nazvat nijak pozitivně. Když mě něco bolí, ať už fyzicky, nebo duševně, zpívám. Ani nevím, od kdy už tenhle můj způsob, jak se s bolestí vypořádat, trvá, ale asi to už ani jinak řešit neumím. Když je mi mizerně, když mě někdo zradí, když jsem naštvaná nebo smutná... zpívám. Zpívám, cokoli mě napadne, jedno, zda je to lidovka, nebo rock, ale hlavně musím zpívat. Jasně, říkáte si asi, že jsou situace, kdy zpěv "zničehonic" by působil poněkud... no, řekněme nepatřičně (laskavý čtenář jistě zná a uznává teenagera v autobuse s velmi hlasitě ozvučeným mobilním telefonem, ze kterého linoucí se skřeky stylově doléhají až na druhý konec tohoto dopravního prostředku, ale nevím, zda by v mém věku bylo vhodné se k němu přidávat - minimálně se žánrem bych už asi nezapadla :). Pak si stejně zpívám alespoň v duchu. Jen když mě najednou žádná melodie nenapadne, tak vím, že je to hodně zlé. Co nemůžu vyzpívat, nemůžu ani přemoct.

A proto, dokud to jde, zpívejte a dejte tím všem těm drzounům, co se vám snaží otrávit život, pořádně na frak. Nebo tancujte, čtěte, bavte se s přáteli, střídejte nálady. Dělejte cokoli, aby nad vámi bolest nikdy nezvítězila. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo :).