Milý přátelé a čtenáři tohoto světa, konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala svoje každoroční shrnutí předešlého roku. Času je velmi málo, takže když chci něco napsat, je celkem pravděpodobné, že to zapomenu, než se sem dostanu. Nicméně o toto malé resumé nechci tento blog (a ani vás :) připravit. Už jen proto, že jsem při listování starými sešity zjistila, že jej píšu už od roku 1996. Jo, poslední dobou často vzpomínám... No, právě začalo snad to nejhorší počasí, co jsem kdy měla možnost vidět, a naše okna netěsní, takže atmosféra pro psaní nemůže být lepší :).
Na rok 2011 se můžeme koukat různými pohledy, nicméně pro mě se značil jako jedna velká změna. Změna v tom nejlepším slova smyslu, změna v dobrém slova smyslu, změna ve špatném slova smyslu, změna v tom nejhorším slova smyslu a změna, která není ani dobrá, ani špatná, prostě taková změna smíšená. Je to fakt hodně zvláštní, protože většinu předchozích roků jsem mohla popsat jako "dobrou" nebo "špatnou" . A i když to samozřejmě nikdy nebylo myšleno tak jednostranně, takhle smíšený rok jsem opravdu ještě nezažila.
V lednu, únoru a březnu jsem stále ještě chodila do práce. Tedy chodila, spíš funěla do práce, popřípadě se klouzala po ledě a snažila se popřít fyzikální zákony balancováním s těhotenským břichem nemalých rozměrů. Byla jsem upřímně šťastná, když jsem mohla po prvním březnovém týdnu zůstat doma a od pracovního tempa a bruslení na žižkovských kopcích si odpočinout. Každý den jsem toužila po jediném - aby se to dítě už konečně narodilo a já nadále nevypadala jak přestárlá domovnice (a hlavně se tak necítila). Dítě ale dělalo naschvály a rozhodně se na svět nechystalo, nakonec se ale koncem března přeci jen rozhodlo a připravilo mi dvanáctihodinové trápení, ze kterého si dnes už nic nepamatuju (příroda to pravděpodobně zařizuje tak pro všechny matky, aby neztratily tu touhu mít další a další a další... děti). Cítila jsem, že je to nový začátek, nová role, a i když jsem se na ní nijak zvlášť netěšila (stále říkám, že jsem měla být chlap :), nebála jsem se a byla jsem odhodlaná začít nový život se synem.
Pocit zvláštního štěstí mi ovšem vydržel jen den - někdo tam nahoře se totiž rozhodl, že za krásné a zdravé dítě musím nějakým způsobem zaplatit. Druhý den už mi nebylo dopřáno ujít samostatně krok... Ne, nechci tenhle příspěvek kazit popisy zdravotních problémů a nebo si nějak stěžovat, ale nikomu bych něco podobného prožít nepřála. Nejvíc na celém světě nenávidím pocit beznaděje, protože proti ní prostě nemůžete bojovat. I když se o to snažíte, pořád tam je. A tohle byla ta největší, se kterou jsem měla tu čest se poznat. Z porodnice jsem odjížděla na vozíku, protože jsem v půli cesty prostě už nemohla dál, nešlo to.
Směsice hormonů, smutku, bolesti, nepřipravenosti, novosti a nepředstavitelné únavy opravdu není koktejl, který bych si chtěla denně dopřávat, ale přesto jsem ho konzumovala k snídani, obědu i večeři, a ve zbytku dnů a nocí samozřejmě také. Rok 2011 se rozhodl být rokem zdravotních problémů, takže mi stále přihazoval nové a nové a já jsem poznala nemocniční prostředí opravdu detailně. Naštěstí tu byli lidé, kteří mi v této době neskutečně pomohli a já jsem jim za to opravdu vděčná. Samozřejmě tu byli i ti "opační" lidé, a pak zkrátka lidé, kteří to přehlíželi, protože to prostě bylo jednodušší. Ano, jestli to čteš, víš, že tím myslím hlavně tebe, ale není to poprvé, co jsi mě nechal ve štychu, když začlo jít do tuhýho, takže mě to ani nepřekvapilo... Rok 2011 se tedy stal i rokem pomoci a podané ruky, která mě zvedla z toho hnusného bahna a naučila mě znovu chodit.
Rok 2011 také vyhrál soutěž o ten nejrychlejší, ale zároveň nejpomalejší rok. To, jak rychle utekl, vidím především na svém synovi a na té cestě, kterou byl schopen tak rychle ujít. Zároveň se ale tenhle rok neskutečně vlekl - od hodiny k hodině, stále ty samé úkony a starosti. Duše zestárla o deset let, ale život přesto protekl mezi prsty.
Když to tak vidím, říkám si, je tohle je nakonec snad ten nejpesimističtější příspěvek, co jsem kdy napsala (a to je na mě, věčného mrzouta, co říct :). I pesimista se však občas upíná k naději, a tak tentokrát nebudu kopírovat známá slova Jacka Nicolsona, že lepší už to nebude, i když věřit je občas velmi těžké. Do nového roku si nedávám žádná předsevzetí, ale jen pár přání. Ať jsou všichni lidé, kteří mám ráda, zdraví, a když se dostane taky trochu na mě a já zas budu moci skákat přes kaluže, zlobit se taky nebudu. A ze srdce si přeji, aby všechny ty velké věci, které nás v roce 2012 čekají, dopadly nad naše očekávání. A vám, milí čtenáři, co jste vydrželi až do konce, přeji to samé.
P.S. pro mého partnera - jestli někomu patří můj největší dík, pak tobě. Ty to víš, ale bez tebe bych rok 2011 tak, jak mi rozdal karty, možná vůbec neodehrála. Děkuji.
Na rok 2011 se můžeme koukat různými pohledy, nicméně pro mě se značil jako jedna velká změna. Změna v tom nejlepším slova smyslu, změna v dobrém slova smyslu, změna ve špatném slova smyslu, změna v tom nejhorším slova smyslu a změna, která není ani dobrá, ani špatná, prostě taková změna smíšená. Je to fakt hodně zvláštní, protože většinu předchozích roků jsem mohla popsat jako "dobrou" nebo "špatnou" . A i když to samozřejmě nikdy nebylo myšleno tak jednostranně, takhle smíšený rok jsem opravdu ještě nezažila.
V lednu, únoru a březnu jsem stále ještě chodila do práce. Tedy chodila, spíš funěla do práce, popřípadě se klouzala po ledě a snažila se popřít fyzikální zákony balancováním s těhotenským břichem nemalých rozměrů. Byla jsem upřímně šťastná, když jsem mohla po prvním březnovém týdnu zůstat doma a od pracovního tempa a bruslení na žižkovských kopcích si odpočinout. Každý den jsem toužila po jediném - aby se to dítě už konečně narodilo a já nadále nevypadala jak přestárlá domovnice (a hlavně se tak necítila). Dítě ale dělalo naschvály a rozhodně se na svět nechystalo, nakonec se ale koncem března přeci jen rozhodlo a připravilo mi dvanáctihodinové trápení, ze kterého si dnes už nic nepamatuju (příroda to pravděpodobně zařizuje tak pro všechny matky, aby neztratily tu touhu mít další a další a další... děti). Cítila jsem, že je to nový začátek, nová role, a i když jsem se na ní nijak zvlášť netěšila (stále říkám, že jsem měla být chlap :), nebála jsem se a byla jsem odhodlaná začít nový život se synem.
Pocit zvláštního štěstí mi ovšem vydržel jen den - někdo tam nahoře se totiž rozhodl, že za krásné a zdravé dítě musím nějakým způsobem zaplatit. Druhý den už mi nebylo dopřáno ujít samostatně krok... Ne, nechci tenhle příspěvek kazit popisy zdravotních problémů a nebo si nějak stěžovat, ale nikomu bych něco podobného prožít nepřála. Nejvíc na celém světě nenávidím pocit beznaděje, protože proti ní prostě nemůžete bojovat. I když se o to snažíte, pořád tam je. A tohle byla ta největší, se kterou jsem měla tu čest se poznat. Z porodnice jsem odjížděla na vozíku, protože jsem v půli cesty prostě už nemohla dál, nešlo to.
Směsice hormonů, smutku, bolesti, nepřipravenosti, novosti a nepředstavitelné únavy opravdu není koktejl, který bych si chtěla denně dopřávat, ale přesto jsem ho konzumovala k snídani, obědu i večeři, a ve zbytku dnů a nocí samozřejmě také. Rok 2011 se rozhodl být rokem zdravotních problémů, takže mi stále přihazoval nové a nové a já jsem poznala nemocniční prostředí opravdu detailně. Naštěstí tu byli lidé, kteří mi v této době neskutečně pomohli a já jsem jim za to opravdu vděčná. Samozřejmě tu byli i ti "opační" lidé, a pak zkrátka lidé, kteří to přehlíželi, protože to prostě bylo jednodušší. Ano, jestli to čteš, víš, že tím myslím hlavně tebe, ale není to poprvé, co jsi mě nechal ve štychu, když začlo jít do tuhýho, takže mě to ani nepřekvapilo... Rok 2011 se tedy stal i rokem pomoci a podané ruky, která mě zvedla z toho hnusného bahna a naučila mě znovu chodit.
Rok 2011 také vyhrál soutěž o ten nejrychlejší, ale zároveň nejpomalejší rok. To, jak rychle utekl, vidím především na svém synovi a na té cestě, kterou byl schopen tak rychle ujít. Zároveň se ale tenhle rok neskutečně vlekl - od hodiny k hodině, stále ty samé úkony a starosti. Duše zestárla o deset let, ale život přesto protekl mezi prsty.
Když to tak vidím, říkám si, je tohle je nakonec snad ten nejpesimističtější příspěvek, co jsem kdy napsala (a to je na mě, věčného mrzouta, co říct :). I pesimista se však občas upíná k naději, a tak tentokrát nebudu kopírovat známá slova Jacka Nicolsona, že lepší už to nebude, i když věřit je občas velmi těžké. Do nového roku si nedávám žádná předsevzetí, ale jen pár přání. Ať jsou všichni lidé, kteří mám ráda, zdraví, a když se dostane taky trochu na mě a já zas budu moci skákat přes kaluže, zlobit se taky nebudu. A ze srdce si přeji, aby všechny ty velké věci, které nás v roce 2012 čekají, dopadly nad naše očekávání. A vám, milí čtenáři, co jste vydrželi až do konce, přeji to samé.
P.S. pro mého partnera - jestli někomu patří můj největší dík, pak tobě. Ty to víš, ale bez tebe bych rok 2011 tak, jak mi rozdal karty, možná vůbec neodehrála. Děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat