Žít a nechat zemřít

Po většinu času stráveného tzv. ve společnosti vypadám pravděpodobně jako blázen. Vypadám jako blázen, když při venkovní procházce do kočárku bubnuju melodie, které mě napadají, když na zastávce autobusu zpívám, co mi právě hraje v hlavě (a že mi tam neustále něco vyhrává), když synovi vezmu dětskou knížku, abych si jí mohla přečíst sama. Vypadám jistě jako blázen, když se na návštěvě u babičky těším, až s rozběhem přeskočím poslední dva schody, když zdravím na ulici každého psa i kosa, když se směju stokrát obehraným vtipům a scénkám filmů, nebo naopak o toho samého těžko zadržuji slzy.

Hodně věcí v nás zákonitě musí zemřít, aby jiné, nové, mohly existovat. Některé dokonce zemřít necháme, i když to ve skutečnosti nechceme, nebo je v nás zabije někdo jiný. Ale něco, to NĚCO v nás, co tu pokaždé bylo, navždycky nechme žít.