... slovy klasiků Šimka a Grossmanna a jejich dnes již notoricky známé povídky. Často mě v životních situacích napadají celé pasáže z těhle povídek (jmenovitě za všechny klasika z "Mojí jízdny tramvají" - "Jemně jsem jí upozornil, že celou dobu stojím na jedné noze a ještě ne na své", mě napadá velmi často :) a dnešek nebyl výjimkou.
Po celkem náročném dni opětovně stráveném nácvikem na olympiádu - tedy během, skokem do dálky a šplhem za mým hyperaktivním synkem - jsem se rozhodla, že využiji akce "3+3 přesnídávky zdarma", kterou inzerovala jedna nejmenovaná drogerie, a která již zítra měla skončit. Přesnídávek mám plný sklep (co kdyby třeba přišla válka, že), ale takovou slevu je přeci třeba řádně využít. Po příchodu mého drahého partnera a jeho nabídce, že tam dojde on, jsem byla postavena před rozhodnutí, co je lepší - jít na nákup a absolvovat cca desetiminutovou cestu do kopce, nebo hlídat miminko. Volba byla v mém případě celkem jasná (mít dítě vás naučí rozhodovat se opravdu velmi, velmi rychle :) a než otázka skončila, už jsem měla na sobě kabát.
Po otevření dveří a absolvování prvních deseti kroků jsem ale pochopila, že tentokrát by bylo lepší hlídat miminko. Někdo tam nahoře se asi hodně naštval, protože to, co padalo z nebe, bylo prostě ... naštvané, slušně řečeno naštvané. Nebyl to sníh, ani déšť, vlastně to bylo něco mezi tím. Blížilo se to tomu, čemu se lidově říká hovna s háčkem (vulgarismus nechť laskavý čtenář odpustí, ale lidové moudro je lidové moudro). Do toho trošička většího větříčku a zimičky. Cestou nahoru do kopce jsem opět a znova poznala, proč tak nesnáším nošení brýlí. V zamlžených a zaplivaných sklech od toho sajrajtu zbyla jen malá mezírka, kterou jsem se orientovala směr drogerie. Tam jsem popadla, co bylo třeba (přes zamlžené brýle stejně nebyl moc výběr), a vydala se cestou domů. Tam už cesta vedla z kopce, ovšem proti větru. No, ale nebuďme nároční, že :). Jeden rozdíl ale před a po příchodu přeci jen nastal. Ven jsem odešla jako žena, zpátky se vrátila jako Amundsen.
A proč to vlastně všechno píšu? Inu, chci též mým nížinným přátelům (tedy přátelům pocházejících či žijících v nížinách, lukách a řídkých lesících) popřát hezkou zimu, na kterou tak dlouho čekali. Znáte to přece... v Praze napadly tři centimetry sněhu, ale u Muzea čtyři!
Žádné komentáře:
Okomentovat