Něco jinak

Čím je člověk starší, tím více se bojí změn. Vynecháme-li blázny, kteří ji v padesáti skáčou padákem, visí hlavou dolů z jeřábu nebo vymetají kluby jako Fatboy Slim, s věkem přichází neodbytný pocit rostoucího strachu z mnoha věcí. A přitom touha zažít něco nového nebo jiného je mnohdy větší, než na prahu dospělosti (a pokud jde o peníze, často i dostupnější 😉).

Jak dospíváme, cena, kterou jsme ochotni zaplatit a risk, jejž dokážeme postoupit, se snižuje. Cítíme, že je toho více, co bychom mohli ztratit, a přitom nám uniká, že ten největší strach máme jen sami ze sebe. Strach z toho, že bychom to znova mohli být my a ze zjištění, jak moc jsme se změnili. Strach z toho, že zjistíme, že už to my dávno nejsme. Strach z toho, že okno, které bylo doteď ušmudlané a za nímž se míhal náš život, náhle někdo umyje a my uvidíme vše jasněji.

Ta cesta, po které se pohybujeme a kterou jsme začali kdysi dávno, totiž však vždycky nakonec skončí tam, kde začala. Vrátíme se k lidem, se kterými jsme byli na začátku, k věcem, které jsme měli rádi, k lásce, kterou jsme cítili. A je jen na nás, zda se necháme svézt, budeme postávat, kráčet vpřed nebo utíkat.

Každý den se probouzím s pocitem, že to tentokrát nechci zvorat, a každý den ulehám s myšlenkou, že jsem to asi zase zvorala. Z bolestí, co znám, je ale nejhorší ta, když už nechcete dělat nic, jen stojíte a pozorujete to špinavé okno, které den za dnem šedne víc a víc. Nakonec zhasnete, protože světlo žárovky by vám mohlo ukázat už jen odraz vlastní, změněné tváře. A tak když máte někoho rádi, řekněte mu to. Když něco zkazíte, zkuste to napravit. Když chcete skočit padákem nebo jet na Velikonoční ostrovy, jeďte. Když chcete válet sudy z kopce, dávejte pozor na hlavu, ale klidně se koulejte. A když někoho chcete políbit, prostě ho polibte. Třeba dostanete facku, ale také kapku leštiče na sklo.

Pryč

Jako dítě jsem neznala nikoho, kdo by měl narozeniny ve stejný den, a ani nikoho, kdo by je měl alespoň v dnech nejbližších, a hrozně mě to štvalo (proč, to nevím, ale děti štve spoustu věcí). Pak přišel internet a s ním různá diskuzní fóra, seznamky, na které se člověk registroval kvůli prohraným sázkám či jen tak z hecu, a další podobné aktivity. Najednou jsem poznala dva lidi, kteří byli narození dokonce ve stejný den (jeden i ve stejný rok), jednoho den po mě a jednoho dva dny po mě. Ten poslední vlastně poznal mě, protože mě oslovil první, a přestože (nebo možná právě protože) měl tehdy spoustu problémů, skamarádili jsme se. 

Moc jsme se nikdy nevídali, ale hodiny jsme protelefonovali na skypu, hlavně v noci, kdy nemohl spát a já se musela učit do školy a neučila. Měl noční můry a já zas ty denní. Pomáhala jsem mu se školným, s ženskýma a s právními věcmi okolo jeho složité rodinné situace. S jeho pocity. Vždycky mi za to slíbil pozvání na pizzu nebo jen na půlku, když můj úspěch byl poloviční. A mě to štvalo, tak jsme se na ní nějak nedomluvili. Říkal mi, že jsem hezká. Já jemu, že je chytrej a smutnej.

Časem se naše cesty z různých důvodů více a více rozdělovaly a kontakt mezi námi už byl jen velmi omezený. A roce 2012 jsme si napsali naposledy, když mi nabízel, že mi přiveze zákoník práce z roku 1989, a já mu napsala, zda by mi ho mohl přinést příští týden. Měla jsem toho zkrátka hodně a nebyl čas. K narozeninám jsme si ale většinou popřáli. 

Dnes jsem si na jeho narozeniny vzpomněla, a protože moderní doba už nepřeje diskuzním fórům, ani seznamkám, ale sítím sociálním, a protože jsem ani nevěděla, zda mám ještě správné číslo, s velkou pompou jsem se chystala utrousit narozeninové přání právě tam. Jenže to nějak už nejde. Zjistila jsem, že 15. srpna 2014 zemřel. Nevím proč, jak. Nevím, co dělal poslední roky. Nevím, proč jsme si nepředali ten pitomý zákoník. A najednou je pryč.

A já mám náhle pocit, jako bych měla spoustu času na všechno. 

(Věnováno Honzovi Hlaváčkovi, klukovi z Kladna se smutnýma očima a velkou vůlí prát se s těžkým osudem.)

Love is all you need

Tak jako každý rok, i letos jsem na jeho konci přemýšlela, zda psát to své každoroční zhodnocení, které je většinou dobré tak akorát proto, abych se vypsala z nespravedlností životních, a zároveň použila trochu těch obratů metaforických. Koneckonců, co si budeme povídat, metafory na internetu už od dob diskuzních fór vyšly z módy, a jsou vlastně jako tak trochu jako kožené kalhoty - zdálky vypadají skvěle a drsně, ale když si je oblíknete, zjistíte, že to zas tak dobrej nápad nebyl. A tak je to tu, k nelibosti mnohých, zase, ale nedá se nic dělat. Berte to asi tak sportovně, jako když banda otužilců naskáče každý rok touhle dobou do Vltavy - nikdo na to není moc zvědavej, ale oni bez toho nemůžou být.

Jaký byl tedy rok 2015? Asi ten nejrychlejší, co jsem zatím absolvovala. Ještě jsem se v dubnu neoklepala ze svých nechtěných kulatin, a najednou venku rozsvěceli vánoční stromky. Vzpomínala jsem na to, jak jsem v porodnici počítala na prstech, kolik let bude synovi, až mně bude třicet, a jak mi to přišlo vzdálené. Vzpomínala jsem také na slova všech těch otravných lidí, kteří mi v době mých vysokoškolských studií říkali, že nevím, co je to nemít čas, a že budu ještě ráda vzpomínat. Rok 2015 přede mnou zkrátka pádil takovou rychlostí, že se mi ho doteď nepodařilo úspěšně dohonit. 

Bohužel třicetiny zdaleka nebyly tím nejhorším, co na mě v roce 2015 čekalo. Odešli lidé, kteří mě v životě inspirovali, ať už zdálky, či zblízka. Tím druhým byla moje babička - člověk, se kterým jsem celé své dětství bojovala (nutno říci, že mi byla zdatným soupeřem, a když jsem v 90. letech z okna zahlédla, jak se blíží k brance našeho domu, přemýšlela jsem, zda z něj raději neskočit), abych si pak nakonec k němu našla tu nejbližší cestu a strávila spoustu času mnohahodinovými rozhovory a hraním žolíků, které teď už nemám s kým hrát. 

Některé věci se však naopak rozehrály velmi dobře, i když každé "dobře" vždy vyvažovalo nějaké "špatně". Aby toho neblo málo, k tomu jsem si, s velkou pomocí okolí, splnila sen a opravila ten zatracený klavír, kterému chybí už jen jedna struna, takže asi fakt budu muset začít znovu hrát. A tak na tomto místě opět přichází oscarová řeč o poděkování mému kadeřníkovi, stylistovi, plastickému chirurgovi, ale hlavně těm, bez nichž by prostě nešlo nic. Vám všem, kteří jste při mě zase stáli a neutekli. Vám, kteří mě každý den inspirujete, ať už svými slovy, myšlenkami, nebo jen úsměvem.  Vám, se kterými se denně setkávám na chodbách, nebo v kancelářích. Protože díky tomu, že dokážu obstát před vámi, mám pak pocit, že dokážu alespoň trochu obstát i sama před sebou.

A co bych si přála v letošním roce? Kromě oblígátního přežít jej a nikoho neztratit snad už jen dokončit nedokončené a neztratit schopnost mít ráda. A to je vlastně to, co přeju kýčovitě i vám všem - lásku ve vás i okolo vás. Protože láska má pak tu úžasnou schopnost, že díky ní skutečně existujete, a i když vaše problémy nevyřeší, díky ní budete mít alespoň pocit, že nějaké řešení je. Přeju vám, aby rok 2016 byl co nejvíce sexy šestnáctkou, na kterou budete na stará kolena rádi vzpomínat.

Být Winstonem

Říká se, že je dobré, když je člověk citlivý, ale ne, když je citlivý příliš. Říká se také, že je dobré přemýšlet (alespoň dříve se to říkávalo, berme to tedy tak, že je dobré přemýšlet alespoň občas), ale ne zas tak nějak moc, což vlastně vůbec dobré není. Pokud tedy oplýváte přílišnou citlivostí, nebo váš mozek neustále přemýšlí, místo aby třeba spal (nebo vypnul, což je častá rada okolí - těžko mu vysvětlíte, že to prostě není možné, ani proveditelné), či dokonce pokud máte "dar" obého, vítejte v klubu. Jste Winstonem.

Být Winstonem je vlastně takovou metaforou a mojí slovní pomůckou k přežití ve světě, kde se dané vlastnosti hlasitě opěvují, ale ve svém okolí je vlastně nikdo nechce. Pokud jste Winstonem, hodíte se jako košatá vrba, která vše vyslechne, či jako přemýšlivý introvert, který poradí s řešením problémů. Běda však, když byste chtěli něco na oplátku - v tu chvíli většinou narazíte na slušné úsměvy, ohrané výmluvy a vytracení se do ztracena, tedy v tom lepším případě. A vlastně vám to nevadí. Ale občas, občas si přeci jen Winstonem být nepřejete. Přejete si prostě jen všechno vypnout a vidět to takhle - zastavené.

K Winstonovi, přesněji k Winstonům, jsem se dostala již před mnoha lety a hned jsem věděla, že to budou ti, kteří dokážou tento úděl nést podstatně lépe, než já. A pokud ne, alespoň mi pomohou v mé mysli podepřít ruce, čí spíše se za ty jejich schovat. John Winston Lennon byl tím prvním - když byl Johnem, působil na mou dětskou duši sebevědomě až arogantně a já ho neměla ráda. Ale přesto se za jeho slovy objevoval až přílišný cit, když mluvil o válce, míru či lásce ke své ženě. Vždycky jsem cítila, že za hloubkou těch slov stojí Winston, ne John. Winston, který nakonec napsal Imagine. 

Tím druhým se stal (poměrně později) Winston Smith, ten z "Nineteen eighty-four". Jeho příliš přemýšlivá a okolí nepohodlná mysl, toužící po svobodě a odmítající tvrzení, že dva plus dva je pět, až moc věrně kopírovala tu mou. Toužila jsem s ním mluvit o tolika věcech (a také mluvila), často se k němu znovu vracím. Tedy častěji, než je zdrávo.

Ve své podstatě je člověk Wistonem rád, protože být jím znamená všechno, jen nebýt slepý a hluchý. Někdy má ale i Winston problém nevěřit, že nevědomost je síla... 

Poslední... Facka... 2015

Když jsem přemýšlela nad uplynulým letošním rokem, jednou z věcí, o které jsem si řekla, že už nikdy neudělám, bylo právě každoroční silvestrovské resumé. Po pár letech úspěšného vyhýbání se takovému „hodnocení“ s výmluvou, že moji nenávist k poslednímu dni roku, pevně zakořeněnou již od útlého dětství, rozhodně nezlepší, ba naopak, by však dřív nebo později muselo vzít za své, a pak, nejstarší „novoroční blog“ v jistém žlutém sešitě pochází již z roku 1995. Kromě něj a Antologie Beatles, natočené na VHS, toho z roku 1995 v mém životě už moc nezbylo. Snad jen ty vzpomínky. A tak si letos přeci jen dovolím pár řádek k tomu uplynulému roku sepsat (opravdu jen pár, neboť více už nikoho nezajímá, a pokud ano, je v tuto chvíli až příliš opilý a měl by s tím něco dělat).

Jak popsat rok 2014? Jeho události otočili můj svět o sto osmdesát stupňů, a přitom ještě na jeho začátku jsem od něj nečekala nic výjimečného. Nakonec toho přišlo tolik, že bych si snad někdy přála, aby toho bylo o trošku méně. A jestliže mi nějaký z již uplynulých přišel jako rok změn, rok 2014 jej strčil hravě do kapsy. Byla to samá pozitiva? Rozhodně ne. Chtěla jsem se před tím schovat, brečet v rohu a nikdy nevylézt? Často. Zažila jsem něco, v co už jsem nikdy nevěřila? Rozhodně ano. Pohnulo mě to nějakým způsobem kupředu? Definitivně.

A o to asi na konci každého roku jde. Protože jako každý rok, kdy úspěch střídá neúspěch, štěstí smutek a slunce zajde za mraky, aby pak zase mohlo vyjít, jsou to právě zkušenosti, které nás posouvají kupředu. A všechna ta víra, naděje a předsevzetí, co si dnes dáváme, jsou ve skutečnosti naší vlastní moudrostí, kterou jsme za ten uplynulý rok zase o něco rozšířili (dobře, přiznávám, že u některých lidí mohlo dojít i k úbytku vlastní moudrosti, nicméně to nepopírá fakt, že se „někam“ posunuli i oni :)

Do nového roku přeji všem jen to dobré – to špatné si vás tak jako tak najde samo, ale pro to dobré lze vždy udělat dost na to, aby to bylo ještě lepší. Těm, kteří z mého života letos dobrovolně odešli, přeji na jejich cestě slunce tak akorát na to, aby vše dobře viděli, ale nenechali se oslepit. Ty, kteří se v mém životě objevili, se budu snažit i nadále přesvědčovat o tom, že neudělali chybu. A těm, co v mém životě již byli a zůstali, děkuji. Přeji všem co nejlepší rok 2015 a nezapomeňte, že ani tentokrát není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Here comes the sun… it's allright.

Jerome

Mám pár oblíbených autorů. Nejsou to žádní romanopisci, velcí klasici nebo nejprodávanější tváře moderní doby. Většinou píší o divokém mládí, ať už proto, že mladí zemřeli, nebo zkrátka proto, že je to bavilo, nebo jednoduše proto, že odmítali stát se dospělými. Roztříštnost žánrů, ve kterých se pohybují, je značná, ale přesto je pár jednotících prvků, které je jsou schopny i přes diametrální příkopy mezer a důrazy vykřičníků spojovat. Tak předně, bývají to muži. Hezcí muži. Většinou průšviháři nebo rebelové. Komplikovaní. Milují jazyk a jeho neomezenost (tam, kde je omezenost, využijí květnatých přívlastků). Boří pravidla. A jsou tak trochu autobiografičtí. Jo, přesně tak, jak si myslíte.

Když jsem u své výplatní pásky palcem zakryla všechny ty víkendy, daně a odvody, a vyrovnala nějaké ty účty a dluhy, zbyla mi tisícovka. Po vzoru bohémů jsem tedy nešla na večeři nebo tak něco, ale šla jsem si koupit knihy. Zaprvé proto, že už mnoho let sním o tom, že vše od svých oblíbenců budu mít pěkně pod jednou střechou, zadruhé proto, že mít v ruce papírovou tašku plnou bichlí, v právnické brašně ušmudlané rozhodnutí nadřízeného orgánu a v kapse saka okousaný koláč za pětku je prostě známka punku. A protože je třeba začít těmi nejoblíbenějšími, v tašce skončil J. D. Salinger. Přesněji řečeno, J. D. Salinger v počtu tří kousků.

Proč právě on? Nějak si nemůžu pomoct, ale celý život mám pocit, že jsme tak trochu stejní. Nejen my dva, ale všichni, a kdo není jako on, určitě bude alespoň trochu jako některá z postav. A kdo nebude jako některá z postav, zcela nepochybně zná někoho, kdo se některé postavě podobá. A nemusíte určitě daleko. Stačí se rozhlédnout a určitě uvidíte někoho, kdo se směje dutým debilním smíchem tak, jako Buddy, když se praštil do hlavy při nástupu do auta, do kterého nastoupit nechtěl. Slyšet v tramvaji bavit se ženy, které všechno vědí nejlíp, stejně jako družička. Poslouchat všetečné dětské dotazy Phoebulky a vědět, že má vždycky navrch. Vidět Teddyho, který se zvědavě vyklání z okna, div nevypadne. Být tak trochu Holdenem Caulfieldem a cítit se tak moc schizoidně, jak se jen může cítit Seymour. To, co si myslíte, ale neumíte říct nebo napsat, Salinger napíše za vás. Umí popsat i to, co se zdá být nepopsatelné.

A tak - jak říká Holden - víc vám toho už vypravovat nebudu. Moh bych vám ještě asi říct, co jsem dělal, když jsem přišel domů, a jak jsem onemocněl a do který školy mám jít na podzim, až se odsud dostanu, ale mně se nechce. Vážně ne. Mě tohle zrovna dvakrát nezajímá... 

Teď si půjdu najít ten zbytek mýdla, co už se k mytí nehodí, a napíšu jím na zrcadlo nějakej vzkaz, protože mám chuť. Ještě nevím, co to bude. Možná něco o tesařích. Prozatím, milý čtenáři, přijměte tento puget rozkvetlých závorek ((((()))))

Konec?

                Poslední dobou jsem tady samá nostalgie, ale nemůžu si pomoct – možná je to tím, že s koncem zimy a příchodem jara se všechno začalo měnit i v mém životě. Věděla jsem, že se budeme stěhovat, věděla jsem, že syna čeká začátek „studentského života“ a věděla jsem, že se budu muset rozloučit se starým zaměstnáním a vydat se vstříc nějakému zaměstnání novému. Co jsem ale nevěděla a nepředpokládala, že se to všechno sejde najednou a já budu muset během čtrnácti dnů opustit svůj starý život a začít od začátku. Jenže stěhování se zpozdilo a práce přišla dřív, než jsem si troufala přát.

No, co si budeme povídat, měla jsem to čekat, protože tyhle zvraty jsou u mě už tradicí. Ještě dnes si živě pamatuji, jak jsem si plánovala „kariéru“ jako pomocná síla na exekutorském úřadě v Praze, načež jsem jednoho krásného dne otevřela dopis z olomoucké univerzity s rozhodnutím, že jsem přijata na práva. Zrychlený ročník (a že ten ročník 2004 byl vskutku výtečný!) a zrychlené rozhodování mě donutilo koupit si kufr, naházet do něj celý svůj dosavadní život a za tři dny odjet na zápis do města, ve kterém jsem byla jen jednou na pěvecké soutěži a ze kterého si spíš než úspěchy pamatuji, jak mě na nádraží okradli. 

I přes to všechno mi najednou přijde, že je těch změn na mě nějak moc. Ano, jsem stará konzerva, a kdyby bylo po mém,  vrátím se zpátky v čase a zakonzervuju se v šedesátých letech u páskového magnetofonu, ale přizpůsobit se (občas) také dovedu. A některé změny jsou dokonce více než žádoucí, považte, že například stěhování byla záležitost, u které jsem počítala hodiny (a protáhla se na dlouhé dva roky)! Jenže jak čas plyne, zjišťuju, že právě stěhování je pro mě asi nakonec ten největší problém. Odcházím totiž ze Zahradního města. Neodcházím jen z místa, kde jsem žila s přestávkou téměř 25 let, ale prostě ze Zahradního města. Kdo tu nežil, nepochopí, protože neví, že nejlepší srazy jsou „u Květu“ nebo „u Cíle“, nejlepší škola je „břečťanka“ a že chodíme cvičit „do Astry“, nepochopí, že se smějeme tzv. turistům, kteří se nevyznají v botanice (tedy nerozeznají Ostružinovou ulici od Malinové a podobně), ale jestli čte někdo z místních, jistě ví, co tím myslím. Ale i vy ostatní jistě znáte ten super pocit, když vyjdete na nákup a cestou potkáte tři, čtyři známé, pokaždé jiné, ale pokaždé je potkáte. Máte pocit, že vás každej zná a vy znáte jeho. Že jste tady doma. Pak zapomínáte i na to, že tu bydlíte v jednom pidipokojíčku, na neustálé připomínky vaší matky, které nikdy není nic dost dobré, a dokonce i na hory špinavého nádobí a prádla, které na vás denně po těch pěti lidech čekají (a které nikdo jiný neuklidí). Tohle mě prostě štve a mělo by se to zakázat.

Taky by se mělo zakázat to, že i když se celej první rok, co jste doma s dítětem, nemůžete dočkat dne, kdy už konečně půjde do školky a vy začnete zase žít, tak po třech letech jeho odchod stejně obrečíte, jako by odcházelo nadobro. Celou dobu nadáváte, proč mu musíte furt stát za zadkem, proč nedokáže být trochu samostatné, a najednou nastane chvíle, kdy vidíte, že už vás tolik nepotřebuje, a nechcete jí.

Klišovité heslo zní, že na každém konci je krásné to, že něco nového začíná. Cynici a právníci často dodávají, že u některých konců je nový začátek nemožný, i když se budete na hlavu stavět. Nezbývá než doufat, že to, co mě čeká, bude v mantinelech klišovitých frází.