Něco jinak

Čím je člověk starší, tím více se bojí změn. Vynecháme-li blázny, kteří ji v padesáti skáčou padákem, visí hlavou dolů z jeřábu nebo vymetají kluby jako Fatboy Slim, s věkem přichází neodbytný pocit rostoucího strachu z mnoha věcí. A přitom touha zažít něco nového nebo jiného je mnohdy větší, než na prahu dospělosti (a pokud jde o peníze, často i dostupnější 😉).

Jak dospíváme, cena, kterou jsme ochotni zaplatit a risk, jejž dokážeme postoupit, se snižuje. Cítíme, že je toho více, co bychom mohli ztratit, a přitom nám uniká, že ten největší strach máme jen sami ze sebe. Strach z toho, že bychom to znova mohli být my a ze zjištění, jak moc jsme se změnili. Strach z toho, že zjistíme, že už to my dávno nejsme. Strach z toho, že okno, které bylo doteď ušmudlané a za nímž se míhal náš život, náhle někdo umyje a my uvidíme vše jasněji.

Ta cesta, po které se pohybujeme a kterou jsme začali kdysi dávno, totiž však vždycky nakonec skončí tam, kde začala. Vrátíme se k lidem, se kterými jsme byli na začátku, k věcem, které jsme měli rádi, k lásce, kterou jsme cítili. A je jen na nás, zda se necháme svézt, budeme postávat, kráčet vpřed nebo utíkat.

Každý den se probouzím s pocitem, že to tentokrát nechci zvorat, a každý den ulehám s myšlenkou, že jsem to asi zase zvorala. Z bolestí, co znám, je ale nejhorší ta, když už nechcete dělat nic, jen stojíte a pozorujete to špinavé okno, které den za dnem šedne víc a víc. Nakonec zhasnete, protože světlo žárovky by vám mohlo ukázat už jen odraz vlastní, změněné tváře. A tak když máte někoho rádi, řekněte mu to. Když něco zkazíte, zkuste to napravit. Když chcete skočit padákem nebo jet na Velikonoční ostrovy, jeďte. Když chcete válet sudy z kopce, dávejte pozor na hlavu, ale klidně se koulejte. A když někoho chcete políbit, prostě ho polibte. Třeba dostanete facku, ale také kapku leštiče na sklo.