Jako dítě jsem neznala nikoho, kdo by měl narozeniny ve stejný den, a ani nikoho, kdo by je měl alespoň v dnech nejbližších, a hrozně mě to štvalo (proč, to nevím, ale děti štve spoustu věcí). Pak přišel internet a s ním různá diskuzní fóra, seznamky, na které se člověk registroval kvůli prohraným sázkám či jen tak z hecu, a další podobné aktivity. Najednou jsem poznala dva lidi, kteří byli narození dokonce ve stejný den (jeden i ve stejný rok), jednoho den po mě a jednoho dva dny po mě. Ten poslední vlastně poznal mě, protože mě oslovil první, a přestože (nebo možná právě protože) měl tehdy spoustu problémů, skamarádili jsme se.
Moc jsme se nikdy nevídali, ale hodiny jsme protelefonovali na skypu, hlavně v noci, kdy nemohl spát a já se musela učit do školy a neučila. Měl noční můry a já zas ty denní. Pomáhala jsem mu se školným, s ženskýma a s právními věcmi okolo jeho složité rodinné situace. S jeho pocity. Vždycky mi za to slíbil pozvání na pizzu nebo jen na půlku, když můj úspěch byl poloviční. A mě to štvalo, tak jsme se na ní nějak nedomluvili. Říkal mi, že jsem hezká. Já jemu, že je chytrej a smutnej.
Časem se naše cesty z různých důvodů více a více rozdělovaly a kontakt mezi námi už byl jen velmi omezený. A roce 2012 jsme si napsali naposledy, když mi nabízel, že mi přiveze zákoník práce z roku 1989, a já mu napsala, zda by mi ho mohl přinést příští týden. Měla jsem toho zkrátka hodně a nebyl čas. K narozeninám jsme si ale většinou popřáli.
Dnes jsem si na jeho narozeniny vzpomněla, a protože moderní doba už nepřeje diskuzním fórům, ani seznamkám, ale sítím sociálním, a protože jsem ani nevěděla, zda mám ještě správné číslo, s velkou pompou jsem se chystala utrousit narozeninové přání právě tam. Jenže to nějak už nejde. Zjistila jsem, že 15. srpna 2014 zemřel. Nevím proč, jak. Nevím, co dělal poslední roky. Nevím, proč jsme si nepředali ten pitomý zákoník. A najednou je pryč.
A já mám náhle pocit, jako bych měla spoustu času na všechno.
(Věnováno Honzovi Hlaváčkovi, klukovi z Kladna se smutnýma očima a velkou vůlí prát se s těžkým osudem.)
1 komentář:
Milá Cholito,
ani nevíš jak moc mi mluvíš ze srdce. Honzu jsme znal a velmi často jsme se míjeli. Byl to moc fajn kluk, který se uměl porvat s osudem. Kdyby jsi chtěla vědět více, ozvi se podělím se o to málo, co vím. Škoda, že tenhle blog je od roku 2016 mrtvý
Okomentovat