Znáte takové to počasí, kdy nevíte, co si vzít na sebe, protože ta pravděpodobnost děště s vichrem a třiceti stupňů ve stínu v přátelském objetí s oblohou bez mráčku je téměř stejná? Když vyjdete ven ve svetru, protože vás hned u dveří políbí mrazivý vánek, abyste ho vzápětí odkládali a horečnatě hledali stánek se zmrzlinou, jelikož to pitomé slunce nakonec přece jen vylezlo? Takové počasí, jehož jedinou jistotu je absolutní nejistota, mě provázelo v posledních dnech denně, když jsem vyrážela ven. A bohužel stejně tak nejednoznačnou a nepředvídatelnou jsem měla i náladu - taky jsem nemohla předvídat, kdy se slunce vystřídá s deštěm. Dnes je venku podstatně předvídatelněji, než v mé hlavě. Zataženo, černo, deštivo a protivno. I já jsem zatažená, černá, deštivá a protivná, ale zároveň nemám k těmto pochodům (narozdíl od počasí) žádný důvod. Svět mě štve, i když se vlastně už dlouho nic výrazného neděje. Nebo možná právě proto? Asi to nechám Sókratovi, ten má větší hlavu.
2 komentáře:
Pevně věřím tomu, že se v obou případech počasí ustálí a uklidní. A když né samo, máš na světě jednoho kouzelníka, který je Ti oddán celým svým "já" a který možná s počasím umí pohnout. :) ...v obou případech...
Milý fyziku, jsem ráda, že to tady alespoň někdo čte :)
Okomentovat