Pryč

Jako dítě jsem neznala nikoho, kdo by měl narozeniny ve stejný den, a ani nikoho, kdo by je měl alespoň v dnech nejbližších, a hrozně mě to štvalo (proč, to nevím, ale děti štve spoustu věcí). Pak přišel internet a s ním různá diskuzní fóra, seznamky, na které se člověk registroval kvůli prohraným sázkám či jen tak z hecu, a další podobné aktivity. Najednou jsem poznala dva lidi, kteří byli narození dokonce ve stejný den (jeden i ve stejný rok), jednoho den po mě a jednoho dva dny po mě. Ten poslední vlastně poznal mě, protože mě oslovil první, a přestože (nebo možná právě protože) měl tehdy spoustu problémů, skamarádili jsme se. 

Moc jsme se nikdy nevídali, ale hodiny jsme protelefonovali na skypu, hlavně v noci, kdy nemohl spát a já se musela učit do školy a neučila. Měl noční můry a já zas ty denní. Pomáhala jsem mu se školným, s ženskýma a s právními věcmi okolo jeho složité rodinné situace. S jeho pocity. Vždycky mi za to slíbil pozvání na pizzu nebo jen na půlku, když můj úspěch byl poloviční. A mě to štvalo, tak jsme se na ní nějak nedomluvili. Říkal mi, že jsem hezká. Já jemu, že je chytrej a smutnej.

Časem se naše cesty z různých důvodů více a více rozdělovaly a kontakt mezi námi už byl jen velmi omezený. A roce 2012 jsme si napsali naposledy, když mi nabízel, že mi přiveze zákoník práce z roku 1989, a já mu napsala, zda by mi ho mohl přinést příští týden. Měla jsem toho zkrátka hodně a nebyl čas. K narozeninám jsme si ale většinou popřáli. 

Dnes jsem si na jeho narozeniny vzpomněla, a protože moderní doba už nepřeje diskuzním fórům, ani seznamkám, ale sítím sociálním, a protože jsem ani nevěděla, zda mám ještě správné číslo, s velkou pompou jsem se chystala utrousit narozeninové přání právě tam. Jenže to nějak už nejde. Zjistila jsem, že 15. srpna 2014 zemřel. Nevím proč, jak. Nevím, co dělal poslední roky. Nevím, proč jsme si nepředali ten pitomý zákoník. A najednou je pryč.

A já mám náhle pocit, jako bych měla spoustu času na všechno. 

(Věnováno Honzovi Hlaváčkovi, klukovi z Kladna se smutnýma očima a velkou vůlí prát se s těžkým osudem.)

Love is all you need

Tak jako každý rok, i letos jsem na jeho konci přemýšlela, zda psát to své každoroční zhodnocení, které je většinou dobré tak akorát proto, abych se vypsala z nespravedlností životních, a zároveň použila trochu těch obratů metaforických. Koneckonců, co si budeme povídat, metafory na internetu už od dob diskuzních fór vyšly z módy, a jsou vlastně jako tak trochu jako kožené kalhoty - zdálky vypadají skvěle a drsně, ale když si je oblíknete, zjistíte, že to zas tak dobrej nápad nebyl. A tak je to tu, k nelibosti mnohých, zase, ale nedá se nic dělat. Berte to asi tak sportovně, jako když banda otužilců naskáče každý rok touhle dobou do Vltavy - nikdo na to není moc zvědavej, ale oni bez toho nemůžou být.

Jaký byl tedy rok 2015? Asi ten nejrychlejší, co jsem zatím absolvovala. Ještě jsem se v dubnu neoklepala ze svých nechtěných kulatin, a najednou venku rozsvěceli vánoční stromky. Vzpomínala jsem na to, jak jsem v porodnici počítala na prstech, kolik let bude synovi, až mně bude třicet, a jak mi to přišlo vzdálené. Vzpomínala jsem také na slova všech těch otravných lidí, kteří mi v době mých vysokoškolských studií říkali, že nevím, co je to nemít čas, a že budu ještě ráda vzpomínat. Rok 2015 přede mnou zkrátka pádil takovou rychlostí, že se mi ho doteď nepodařilo úspěšně dohonit. 

Bohužel třicetiny zdaleka nebyly tím nejhorším, co na mě v roce 2015 čekalo. Odešli lidé, kteří mě v životě inspirovali, ať už zdálky, či zblízka. Tím druhým byla moje babička - člověk, se kterým jsem celé své dětství bojovala (nutno říci, že mi byla zdatným soupeřem, a když jsem v 90. letech z okna zahlédla, jak se blíží k brance našeho domu, přemýšlela jsem, zda z něj raději neskočit), abych si pak nakonec k němu našla tu nejbližší cestu a strávila spoustu času mnohahodinovými rozhovory a hraním žolíků, které teď už nemám s kým hrát. 

Některé věci se však naopak rozehrály velmi dobře, i když každé "dobře" vždy vyvažovalo nějaké "špatně". Aby toho neblo málo, k tomu jsem si, s velkou pomocí okolí, splnila sen a opravila ten zatracený klavír, kterému chybí už jen jedna struna, takže asi fakt budu muset začít znovu hrát. A tak na tomto místě opět přichází oscarová řeč o poděkování mému kadeřníkovi, stylistovi, plastickému chirurgovi, ale hlavně těm, bez nichž by prostě nešlo nic. Vám všem, kteří jste při mě zase stáli a neutekli. Vám, kteří mě každý den inspirujete, ať už svými slovy, myšlenkami, nebo jen úsměvem.  Vám, se kterými se denně setkávám na chodbách, nebo v kancelářích. Protože díky tomu, že dokážu obstát před vámi, mám pak pocit, že dokážu alespoň trochu obstát i sama před sebou.

A co bych si přála v letošním roce? Kromě oblígátního přežít jej a nikoho neztratit snad už jen dokončit nedokončené a neztratit schopnost mít ráda. A to je vlastně to, co přeju kýčovitě i vám všem - lásku ve vás i okolo vás. Protože láska má pak tu úžasnou schopnost, že díky ní skutečně existujete, a i když vaše problémy nevyřeší, díky ní budete mít alespoň pocit, že nějaké řešení je. Přeju vám, aby rok 2016 byl co nejvíce sexy šestnáctkou, na kterou budete na stará kolena rádi vzpomínat.