Dneska mě čeká "velký den", bohužel ale ne v pozitivním slova smyslu - musím se rozloučit se svým prvním autem, které se za pár hodin bude už projíždět po silnicích věčného odpočinku.
Vlastně to bylo auto mého, tehdy budoucího, manžela, ale vždycky mi přišlo, že je to i moje první auto. Kolik nám toho dalo, se ani nedá napsat. Manžel se v něm naučil za mé vehementní podpory znovu řídit, což ho dnes živí. Projeli jsme s ním Šumavu, schovávali se v něm před deštěm a zimou, smáli jsme se v něm a vedli několikahodinové rozhovory při projížďkách noční Prahou. Dávali jsme si v něm sraz u trafostanice, brečeli jsme v něm a hádali se. Vždycky tu bylo, když jsme ho potřebovali, a nikdy nás nezklamalo. Občas nenastartovalo, občas nešla baterie, občas mu došla energie, stejně jako nám. Ale přesto vždy vděčně šlapalo, když jsme se rozhodli v něm znovu projet.
Jednoho dne to ale přišlo, moment, kdy bylo potřeba se rozhodnout, a tak to manžel udělal za nás za oba. Já vím, že má pravdu, že už bychom ty opravy zkrátka nezaplatili a že by neprošlo přes technickou prohlídku, protože už má svý nejlepší roky za sebou. A že kvůli pitomý věci truchlím, jako by mi odešel nejlepší kámoš. Ale já mám takovej pocit, že tímhle něco končí. Možná, že i já mám svý nejlepší roky za sebou, nevím. Co ale vím jistě je, že zítřejší ráno bude o fous smutnější než všechna ta předchozí, protože až se zítra ráno kouknu z okna, už nebude stát před domem.
Tohle smutný, stručný blues, věnuju všem, který vědí, jaký to je, když je třeba říct svýmu prvnímu bouráku sbohem, a když s ním odfrčí i kus lidský duše.
Koleje od sněhových řetězů, které jsme se bleskurychle museli naučit nasazovat :)
Byl náš kámoš v zimě i v létě.
Tohle už zítra ráno z okna neuvidím. Našeho Formana.
Žádné komentáře:
Okomentovat