Poslední... Facka... 2015

Když jsem přemýšlela nad uplynulým letošním rokem, jednou z věcí, o které jsem si řekla, že už nikdy neudělám, bylo právě každoroční silvestrovské resumé. Po pár letech úspěšného vyhýbání se takovému „hodnocení“ s výmluvou, že moji nenávist k poslednímu dni roku, pevně zakořeněnou již od útlého dětství, rozhodně nezlepší, ba naopak, by však dřív nebo později muselo vzít za své, a pak, nejstarší „novoroční blog“ v jistém žlutém sešitě pochází již z roku 1995. Kromě něj a Antologie Beatles, natočené na VHS, toho z roku 1995 v mém životě už moc nezbylo. Snad jen ty vzpomínky. A tak si letos přeci jen dovolím pár řádek k tomu uplynulému roku sepsat (opravdu jen pár, neboť více už nikoho nezajímá, a pokud ano, je v tuto chvíli až příliš opilý a měl by s tím něco dělat).

Jak popsat rok 2014? Jeho události otočili můj svět o sto osmdesát stupňů, a přitom ještě na jeho začátku jsem od něj nečekala nic výjimečného. Nakonec toho přišlo tolik, že bych si snad někdy přála, aby toho bylo o trošku méně. A jestliže mi nějaký z již uplynulých přišel jako rok změn, rok 2014 jej strčil hravě do kapsy. Byla to samá pozitiva? Rozhodně ne. Chtěla jsem se před tím schovat, brečet v rohu a nikdy nevylézt? Často. Zažila jsem něco, v co už jsem nikdy nevěřila? Rozhodně ano. Pohnulo mě to nějakým způsobem kupředu? Definitivně.

A o to asi na konci každého roku jde. Protože jako každý rok, kdy úspěch střídá neúspěch, štěstí smutek a slunce zajde za mraky, aby pak zase mohlo vyjít, jsou to právě zkušenosti, které nás posouvají kupředu. A všechna ta víra, naděje a předsevzetí, co si dnes dáváme, jsou ve skutečnosti naší vlastní moudrostí, kterou jsme za ten uplynulý rok zase o něco rozšířili (dobře, přiznávám, že u některých lidí mohlo dojít i k úbytku vlastní moudrosti, nicméně to nepopírá fakt, že se „někam“ posunuli i oni :)

Do nového roku přeji všem jen to dobré – to špatné si vás tak jako tak najde samo, ale pro to dobré lze vždy udělat dost na to, aby to bylo ještě lepší. Těm, kteří z mého života letos dobrovolně odešli, přeji na jejich cestě slunce tak akorát na to, aby vše dobře viděli, ale nenechali se oslepit. Ty, kteří se v mém životě objevili, se budu snažit i nadále přesvědčovat o tom, že neudělali chybu. A těm, co v mém životě již byli a zůstali, děkuji. Přeji všem co nejlepší rok 2015 a nezapomeňte, že ani tentokrát není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Here comes the sun… it's allright.

Jerome

Mám pár oblíbených autorů. Nejsou to žádní romanopisci, velcí klasici nebo nejprodávanější tváře moderní doby. Většinou píší o divokém mládí, ať už proto, že mladí zemřeli, nebo zkrátka proto, že je to bavilo, nebo jednoduše proto, že odmítali stát se dospělými. Roztříštnost žánrů, ve kterých se pohybují, je značná, ale přesto je pár jednotících prvků, které je jsou schopny i přes diametrální příkopy mezer a důrazy vykřičníků spojovat. Tak předně, bývají to muži. Hezcí muži. Většinou průšviháři nebo rebelové. Komplikovaní. Milují jazyk a jeho neomezenost (tam, kde je omezenost, využijí květnatých přívlastků). Boří pravidla. A jsou tak trochu autobiografičtí. Jo, přesně tak, jak si myslíte.

Když jsem u své výplatní pásky palcem zakryla všechny ty víkendy, daně a odvody, a vyrovnala nějaké ty účty a dluhy, zbyla mi tisícovka. Po vzoru bohémů jsem tedy nešla na večeři nebo tak něco, ale šla jsem si koupit knihy. Zaprvé proto, že už mnoho let sním o tom, že vše od svých oblíbenců budu mít pěkně pod jednou střechou, zadruhé proto, že mít v ruce papírovou tašku plnou bichlí, v právnické brašně ušmudlané rozhodnutí nadřízeného orgánu a v kapse saka okousaný koláč za pětku je prostě známka punku. A protože je třeba začít těmi nejoblíbenějšími, v tašce skončil J. D. Salinger. Přesněji řečeno, J. D. Salinger v počtu tří kousků.

Proč právě on? Nějak si nemůžu pomoct, ale celý život mám pocit, že jsme tak trochu stejní. Nejen my dva, ale všichni, a kdo není jako on, určitě bude alespoň trochu jako některá z postav. A kdo nebude jako některá z postav, zcela nepochybně zná někoho, kdo se některé postavě podobá. A nemusíte určitě daleko. Stačí se rozhlédnout a určitě uvidíte někoho, kdo se směje dutým debilním smíchem tak, jako Buddy, když se praštil do hlavy při nástupu do auta, do kterého nastoupit nechtěl. Slyšet v tramvaji bavit se ženy, které všechno vědí nejlíp, stejně jako družička. Poslouchat všetečné dětské dotazy Phoebulky a vědět, že má vždycky navrch. Vidět Teddyho, který se zvědavě vyklání z okna, div nevypadne. Být tak trochu Holdenem Caulfieldem a cítit se tak moc schizoidně, jak se jen může cítit Seymour. To, co si myslíte, ale neumíte říct nebo napsat, Salinger napíše za vás. Umí popsat i to, co se zdá být nepopsatelné.

A tak - jak říká Holden - víc vám toho už vypravovat nebudu. Moh bych vám ještě asi říct, co jsem dělal, když jsem přišel domů, a jak jsem onemocněl a do který školy mám jít na podzim, až se odsud dostanu, ale mně se nechce. Vážně ne. Mě tohle zrovna dvakrát nezajímá... 

Teď si půjdu najít ten zbytek mýdla, co už se k mytí nehodí, a napíšu jím na zrcadlo nějakej vzkaz, protože mám chuť. Ještě nevím, co to bude. Možná něco o tesařích. Prozatím, milý čtenáři, přijměte tento puget rozkvetlých závorek ((((()))))

Konec?

                Poslední dobou jsem tady samá nostalgie, ale nemůžu si pomoct – možná je to tím, že s koncem zimy a příchodem jara se všechno začalo měnit i v mém životě. Věděla jsem, že se budeme stěhovat, věděla jsem, že syna čeká začátek „studentského života“ a věděla jsem, že se budu muset rozloučit se starým zaměstnáním a vydat se vstříc nějakému zaměstnání novému. Co jsem ale nevěděla a nepředpokládala, že se to všechno sejde najednou a já budu muset během čtrnácti dnů opustit svůj starý život a začít od začátku. Jenže stěhování se zpozdilo a práce přišla dřív, než jsem si troufala přát.

No, co si budeme povídat, měla jsem to čekat, protože tyhle zvraty jsou u mě už tradicí. Ještě dnes si živě pamatuji, jak jsem si plánovala „kariéru“ jako pomocná síla na exekutorském úřadě v Praze, načež jsem jednoho krásného dne otevřela dopis z olomoucké univerzity s rozhodnutím, že jsem přijata na práva. Zrychlený ročník (a že ten ročník 2004 byl vskutku výtečný!) a zrychlené rozhodování mě donutilo koupit si kufr, naházet do něj celý svůj dosavadní život a za tři dny odjet na zápis do města, ve kterém jsem byla jen jednou na pěvecké soutěži a ze kterého si spíš než úspěchy pamatuji, jak mě na nádraží okradli. 

I přes to všechno mi najednou přijde, že je těch změn na mě nějak moc. Ano, jsem stará konzerva, a kdyby bylo po mém,  vrátím se zpátky v čase a zakonzervuju se v šedesátých letech u páskového magnetofonu, ale přizpůsobit se (občas) také dovedu. A některé změny jsou dokonce více než žádoucí, považte, že například stěhování byla záležitost, u které jsem počítala hodiny (a protáhla se na dlouhé dva roky)! Jenže jak čas plyne, zjišťuju, že právě stěhování je pro mě asi nakonec ten největší problém. Odcházím totiž ze Zahradního města. Neodcházím jen z místa, kde jsem žila s přestávkou téměř 25 let, ale prostě ze Zahradního města. Kdo tu nežil, nepochopí, protože neví, že nejlepší srazy jsou „u Květu“ nebo „u Cíle“, nejlepší škola je „břečťanka“ a že chodíme cvičit „do Astry“, nepochopí, že se smějeme tzv. turistům, kteří se nevyznají v botanice (tedy nerozeznají Ostružinovou ulici od Malinové a podobně), ale jestli čte někdo z místních, jistě ví, co tím myslím. Ale i vy ostatní jistě znáte ten super pocit, když vyjdete na nákup a cestou potkáte tři, čtyři známé, pokaždé jiné, ale pokaždé je potkáte. Máte pocit, že vás každej zná a vy znáte jeho. Že jste tady doma. Pak zapomínáte i na to, že tu bydlíte v jednom pidipokojíčku, na neustálé připomínky vaší matky, které nikdy není nic dost dobré, a dokonce i na hory špinavého nádobí a prádla, které na vás denně po těch pěti lidech čekají (a které nikdo jiný neuklidí). Tohle mě prostě štve a mělo by se to zakázat.

Taky by se mělo zakázat to, že i když se celej první rok, co jste doma s dítětem, nemůžete dočkat dne, kdy už konečně půjde do školky a vy začnete zase žít, tak po třech letech jeho odchod stejně obrečíte, jako by odcházelo nadobro. Celou dobu nadáváte, proč mu musíte furt stát za zadkem, proč nedokáže být trochu samostatné, a najednou nastane chvíle, kdy vidíte, že už vás tolik nepotřebuje, a nechcete jí.

Klišovité heslo zní, že na každém konci je krásné to, že něco nového začíná. Cynici a právníci často dodávají, že u některých konců je nový začátek nemožný, i když se budete na hlavu stavět. Nezbývá než doufat, že to, co mě čeká, bude v mantinelech klišovitých frází. 

Moje první auto

      Dneska mě čeká "velký den", bohužel ale ne v pozitivním slova smyslu - musím se rozloučit se svým prvním autem, které se za pár hodin bude už projíždět po silnicích věčného odpočinku. 

      Vlastně to bylo auto mého, tehdy budoucího, manžela, ale vždycky mi přišlo, že je to i moje první auto. Kolik nám toho dalo, se ani nedá napsat. Manžel se v něm naučil za mé vehementní podpory znovu řídit, což ho dnes živí. Projeli jsme s ním Šumavu, schovávali se v něm před deštěm a zimou, smáli jsme se v něm a vedli několikahodinové rozhovory při projížďkách noční Prahou. Dávali jsme si v něm sraz u trafostanice, brečeli jsme v něm a hádali se. Vždycky tu bylo, když jsme ho potřebovali, a nikdy nás nezklamalo. Občas nenastartovalo, občas nešla baterie, občas mu došla energie, stejně jako nám. Ale přesto vždy vděčně šlapalo, když jsme se rozhodli v něm znovu projet.

      Jednoho dne to ale přišlo, moment, kdy bylo potřeba se rozhodnout, a tak to manžel udělal za nás za oba. Já vím, že má pravdu, že už bychom ty opravy zkrátka nezaplatili a že by neprošlo přes technickou prohlídku, protože už má svý nejlepší roky za sebou. A že kvůli pitomý věci truchlím, jako by mi odešel nejlepší kámoš. Ale já mám takovej pocit, že tímhle něco končí. Možná, že i já mám svý nejlepší roky za sebou, nevím. Co ale vím jistě je, že zítřejší ráno bude o fous smutnější než všechna ta předchozí, protože až se zítra ráno kouknu z okna, už nebude stát před domem.

      Tohle smutný, stručný blues, věnuju všem, který vědí, jaký to je, když je třeba říct svýmu prvnímu bouráku sbohem, a když s ním odfrčí i kus lidský duše.

 Koleje od sněhových řetězů, které jsme se bleskurychle museli naučit nasazovat :)

Byl náš kámoš v zimě i v létě.

Tohle už zítra ráno z okna neuvidím. Našeho Formana.