Žít a nechat zemřít

Po většinu času stráveného tzv. ve společnosti vypadám pravděpodobně jako blázen. Vypadám jako blázen, když při venkovní procházce do kočárku bubnuju melodie, které mě napadají, když na zastávce autobusu zpívám, co mi právě hraje v hlavě (a že mi tam neustále něco vyhrává), když synovi vezmu dětskou knížku, abych si jí mohla přečíst sama. Vypadám jistě jako blázen, když se na návštěvě u babičky těším, až s rozběhem přeskočím poslední dva schody, když zdravím na ulici každého psa i kosa, když se směju stokrát obehraným vtipům a scénkám filmů, nebo naopak o toho samého těžko zadržuji slzy.

Hodně věcí v nás zákonitě musí zemřít, aby jiné, nové, mohly existovat. Některé dokonce zemřít necháme, i když to ve skutečnosti nechceme, nebo je v nás zabije někdo jiný. Ale něco, to NĚCO v nás, co tu pokaždé bylo, navždycky nechme žít.

Nejisté vyhlídky

Znáte takové to počasí, kdy nevíte, co si vzít na sebe, protože ta pravděpodobnost děště s vichrem a třiceti stupňů ve stínu v přátelském objetí s oblohou bez mráčku je téměř stejná? Když vyjdete ven ve svetru, protože vás hned u dveří políbí mrazivý vánek, abyste ho vzápětí odkládali a horečnatě hledali stánek se zmrzlinou, jelikož to pitomé slunce nakonec přece jen vylezlo? Takové počasí, jehož jedinou jistotu je absolutní nejistota, mě provázelo v posledních dnech denně, když jsem vyrážela ven. A bohužel stejně tak nejednoznačnou a nepředvídatelnou jsem měla i náladu - taky jsem nemohla předvídat, kdy se slunce vystřídá s deštěm. Dnes je venku podstatně předvídatelněji, než v mé hlavě. Zataženo, černo, deštivo a protivno. I já jsem zatažená, černá, deštivá a protivná, ale zároveň nemám k těmto pochodům (narozdíl od počasí) žádný důvod. Svět mě štve, i když se vlastně už dlouho nic výrazného neděje. Nebo možná právě proto? Asi to nechám Sókratovi, ten má větší hlavu.

Chytám v ži(vo)tě

Takže jo. Proč to píšu? Ani sama nevím. Asi jsem měla potřebu to napsat, když na svůj soukromý, společností netolerovaný úlet páchnu (nebo se v přítomném čase hodí napsat spíše "páchávám"? ) jednou za jeden a půl roku. Ono ne že by nebyla příležitost, ne že by se nic zajímavého nedělo. Vlastně je to přesně naopak, dělo se toho tolik, o čem jsem chtěla napsat, že jsem nakonec nenapsala nic o ničem. Soukromé úlety pak během tohoto období z mého života téměř vymizely a ty zbývající společnost překvapivě začala tolerovat. Možná bych měla všechno to krásné i špatné, co se stalo v roce 2010, stejně tak jako v prvním půlroce roku následujícího napsat, ale to bych vám přece nemohla udělat :). A stejně, většina z vás už to ví, tak proč to sem psát? Nicméně by se asi hodilo tak nějak navázat na předchozí příspěvky, možná odpovědí na otázku, jak dlouhou cestu jsem od toho posledního ušla a kde (a kdo) teď vlastně jsem. Ta cesta byla hodně dlouhá a krkolomná a přinesla mi takové množství věcí, které většina z vás rozplánuje do delší doby než je rok a půl. Jenže já nikdy neplánuju, čímž se dostáváme k odpovědi na otázku, kdo jsem. Jsem to (bohužel?) pořád já, akorát mám (zatím) práci, (stále zatím) partnera a (snad alespoň na pár let, než mi uteče z domu) syna. A i když jsem unavenější, naštvanější a naprosto pohlcená paranoidním syndromem kvočny chránící svá vejce víc než než kdykoli dřív, zjišťuju, že je to vlastně super. Jistě, kdyby mi někdo před rokem řekl, že v šestadvaceti letech bude mou denní náplní praní plen a uklidňování řvoucího dítěte místo budování právnické kariéry a shánění nějakého kloudného bydlení, asi bych se mu vysmála. Jistě, kdyby mi někdo řekl, že ze svého životního partnera záhy poté, co se náš vzájemný vztah někam pohne, udělám otce, možná bych se chechtala ještě víc. Jistě, kdyby mi někdo řekl, že se budu kýčovitě radovat z každého pohybu listí v korunách stromů, protože dokáže vykouzlit úsměv na dětstké tváři, a že mi to jako věčnému cynikovi momentálně přijde jako nejkrásnější věc na světě, možná by mě to... nerozesmálo, ale dovedlo k ironickému pláči. Ale čistota dětské duše vás změní, takže... jsem to ještě pořád já, když mi dítě přijde jako nejdokonalejší forma člověka? Jistě, všechno předtím bylo jednodušší. Ale mě to jednoduché přece nikdy nelákalo :).