Konec?

                Poslední dobou jsem tady samá nostalgie, ale nemůžu si pomoct – možná je to tím, že s koncem zimy a příchodem jara se všechno začalo měnit i v mém životě. Věděla jsem, že se budeme stěhovat, věděla jsem, že syna čeká začátek „studentského života“ a věděla jsem, že se budu muset rozloučit se starým zaměstnáním a vydat se vstříc nějakému zaměstnání novému. Co jsem ale nevěděla a nepředpokládala, že se to všechno sejde najednou a já budu muset během čtrnácti dnů opustit svůj starý život a začít od začátku. Jenže stěhování se zpozdilo a práce přišla dřív, než jsem si troufala přát.

No, co si budeme povídat, měla jsem to čekat, protože tyhle zvraty jsou u mě už tradicí. Ještě dnes si živě pamatuji, jak jsem si plánovala „kariéru“ jako pomocná síla na exekutorském úřadě v Praze, načež jsem jednoho krásného dne otevřela dopis z olomoucké univerzity s rozhodnutím, že jsem přijata na práva. Zrychlený ročník (a že ten ročník 2004 byl vskutku výtečný!) a zrychlené rozhodování mě donutilo koupit si kufr, naházet do něj celý svůj dosavadní život a za tři dny odjet na zápis do města, ve kterém jsem byla jen jednou na pěvecké soutěži a ze kterého si spíš než úspěchy pamatuji, jak mě na nádraží okradli. 

I přes to všechno mi najednou přijde, že je těch změn na mě nějak moc. Ano, jsem stará konzerva, a kdyby bylo po mém,  vrátím se zpátky v čase a zakonzervuju se v šedesátých letech u páskového magnetofonu, ale přizpůsobit se (občas) také dovedu. A některé změny jsou dokonce více než žádoucí, považte, že například stěhování byla záležitost, u které jsem počítala hodiny (a protáhla se na dlouhé dva roky)! Jenže jak čas plyne, zjišťuju, že právě stěhování je pro mě asi nakonec ten největší problém. Odcházím totiž ze Zahradního města. Neodcházím jen z místa, kde jsem žila s přestávkou téměř 25 let, ale prostě ze Zahradního města. Kdo tu nežil, nepochopí, protože neví, že nejlepší srazy jsou „u Květu“ nebo „u Cíle“, nejlepší škola je „břečťanka“ a že chodíme cvičit „do Astry“, nepochopí, že se smějeme tzv. turistům, kteří se nevyznají v botanice (tedy nerozeznají Ostružinovou ulici od Malinové a podobně), ale jestli čte někdo z místních, jistě ví, co tím myslím. Ale i vy ostatní jistě znáte ten super pocit, když vyjdete na nákup a cestou potkáte tři, čtyři známé, pokaždé jiné, ale pokaždé je potkáte. Máte pocit, že vás každej zná a vy znáte jeho. Že jste tady doma. Pak zapomínáte i na to, že tu bydlíte v jednom pidipokojíčku, na neustálé připomínky vaší matky, které nikdy není nic dost dobré, a dokonce i na hory špinavého nádobí a prádla, které na vás denně po těch pěti lidech čekají (a které nikdo jiný neuklidí). Tohle mě prostě štve a mělo by se to zakázat.

Taky by se mělo zakázat to, že i když se celej první rok, co jste doma s dítětem, nemůžete dočkat dne, kdy už konečně půjde do školky a vy začnete zase žít, tak po třech letech jeho odchod stejně obrečíte, jako by odcházelo nadobro. Celou dobu nadáváte, proč mu musíte furt stát za zadkem, proč nedokáže být trochu samostatné, a najednou nastane chvíle, kdy vidíte, že už vás tolik nepotřebuje, a nechcete jí.

Klišovité heslo zní, že na každém konci je krásné to, že něco nového začíná. Cynici a právníci často dodávají, že u některých konců je nový začátek nemožný, i když se budete na hlavu stavět. Nezbývá než doufat, že to, co mě čeká, bude v mantinelech klišovitých frází. 

Moje první auto

      Dneska mě čeká "velký den", bohužel ale ne v pozitivním slova smyslu - musím se rozloučit se svým prvním autem, které se za pár hodin bude už projíždět po silnicích věčného odpočinku. 

      Vlastně to bylo auto mého, tehdy budoucího, manžela, ale vždycky mi přišlo, že je to i moje první auto. Kolik nám toho dalo, se ani nedá napsat. Manžel se v něm naučil za mé vehementní podpory znovu řídit, což ho dnes živí. Projeli jsme s ním Šumavu, schovávali se v něm před deštěm a zimou, smáli jsme se v něm a vedli několikahodinové rozhovory při projížďkách noční Prahou. Dávali jsme si v něm sraz u trafostanice, brečeli jsme v něm a hádali se. Vždycky tu bylo, když jsme ho potřebovali, a nikdy nás nezklamalo. Občas nenastartovalo, občas nešla baterie, občas mu došla energie, stejně jako nám. Ale přesto vždy vděčně šlapalo, když jsme se rozhodli v něm znovu projet.

      Jednoho dne to ale přišlo, moment, kdy bylo potřeba se rozhodnout, a tak to manžel udělal za nás za oba. Já vím, že má pravdu, že už bychom ty opravy zkrátka nezaplatili a že by neprošlo přes technickou prohlídku, protože už má svý nejlepší roky za sebou. A že kvůli pitomý věci truchlím, jako by mi odešel nejlepší kámoš. Ale já mám takovej pocit, že tímhle něco končí. Možná, že i já mám svý nejlepší roky za sebou, nevím. Co ale vím jistě je, že zítřejší ráno bude o fous smutnější než všechna ta předchozí, protože až se zítra ráno kouknu z okna, už nebude stát před domem.

      Tohle smutný, stručný blues, věnuju všem, který vědí, jaký to je, když je třeba říct svýmu prvnímu bouráku sbohem, a když s ním odfrčí i kus lidský duše.

 Koleje od sněhových řetězů, které jsme se bleskurychle museli naučit nasazovat :)

Byl náš kámoš v zimě i v létě.

Tohle už zítra ráno z okna neuvidím. Našeho Formana.

Závislosti

   Pokud patříte k neurotikům, kterým se klepe ruka, zatímco se pošesté snaží zamíchat svůj čtvrtý hrnek kafe, který je má minimálně uklidnit, vítejte v klubu. Neurotik působí být mezi lidmi nad věcí, zatímco ve skrytu duše přemýšlí, jak by elegantně vypadl. Neurotik upřeně hledí do kopce, ze kterého měl už před padesáti minutami přijet autobus a plížící se představu toho, že už před třiceti minutami bylo pozdě někam dorazit, zahání mocným podupáváním do rytmu afrických tamtamů, které mu v hlavě bubnují vzteky (a druhý den se pravděpodobně projeví stejně rytmickým tikem v oku). Neurotik nesnese vybírat ze dvou a více věcí, jelikož vlna toho, že to rozhodl blbě, ho každopádně dostihne nejpozději ve chvíli, kdy u kasy zaplatil, a bude ho ošplouchávat až do chvíle, kdy se dané věci nadobro zbaví. A správný neurotik mívá samozřejmě sklony k různým závislostem, ale zároveň dostatečnou uvědomělost o tom, že by se od nich měl držet dál, neboť by se z nich pravděpodobně sám nevyhrabal. A navíc – co kdyby si vůbec musel z těch nepřeberných možností nějakou vybrat?

   A tak, jak už to čas od času bývá, nastal i u mě opět den, týden či měsíc, kdy jsem měla chuť do něčeho uklidňujícího vlítnout rovnou po hlavě. Po zhodnocení, že alkohol nepřipadá v úvahu, jelikož mi většinou stačí málo a s ostudou už jsem se rozloučila někdy na vysoké (tedy ne, že bych od té doby žádnou neudělala, ale to už by byl jiný příběh), přičemž ráno brzy vstávám a už mám svoje léta na to, aby to mohl zachránit hrnek kafe, jsem chvíli přemýšlela o tom, zda nezahájit dle hesla „sex, drogy a rockenroll“ alespoň ty drogy. Každopádně co si budeme povídat, šedesátá léta už jsou za námi, filosofie „Marx, Engels, Beatles“ už zůstává jen na chladné zimní večery, zboží podražilo a ti lidi, co ho maj, bych zrovna za kámoše taky moc nechtěla. Zbyly tedy cigarety, ale osm pětek za lepší značku a smrad z vyuzené bundy, co se linul od spolucestujícího v autobuse, zatímco jsem o nich přemýšlela, mě trochu praštily do nosu. A tak jsem si šla koupit starou dobrou žvýkačku s tím, že kdyžtak alespoň vyfouknu pořádnou bublinu. Konečně správný rozhodnutí.

   Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsem se podívala dozadu na složení. To by člověk s alkoholem, cigárama ani drogama neudělal, a dobře by udělal. Ve všech dvanácti druzích žvejk sice nenajdete cukr, takže zuby budou zdravý, zato tam najdete aspartam, jeho soli a další mňamky, kterým nerozumím (neb jsem při chemii hrávala piškvorky), takže mozek prej bude nezdravej. Snaha zachránit to obrázkovou  žvejkou pro děti taky nevyšla, píšou tam, že maj projímavý účinky. No to mě pos…

   Koupila jsem nakonec mentosky plný cukru, sirupu a nějakých gum, tak tím třeba půjde gumovat, vystála pár metrů dlouhou frontu a zaplatila osmnáct kaček. Během čekání na autobus, tramvaj a autobus, zatímco jsem měla deset minut na to vyzvednout potomka ze školky, jsem dala půl balíčku. Ruce se mi neklepou, jen na ten super nápad, co měli v tý reklamě, pořád čekám.

17.listopad 2012

   Milí pravidelní i nepravidelní čtenáři tohoto mého blogu, dnešní příspěvek bude z velmi odlišného soudku, než jste doposud četli. Kdysi jsem se zapřísáhla, že ať se už bude dít v mém životě cokoli, nikdy se na tomto pro mě už téměř posvátném místě neobjeví nic, co by souviselo s politikou. Pochopte, ne, že bych se o politiku nezajímala - ostatně ještě stále si pamatuju, jak zaujatě jsem sedávala v osmi letech u pořadu "Co týden dal" a komentovala Kalvodův knír :) - nicméně tak nějak jsem už za těch mnoho let pochopila, že právě politická témata jsou ta, co dokáží rozdělovat letité přátele, kteří si jinak rozuměli úplně ve všem, vyhrocovat situace až na hranici samotné lidskosti a vkládat lidem do úst taková slova,  která prostě žádné jiné téma vložit nedokáže, i kdyby se na písmenka stavělo :). Navíc, jak všichni víte, miluji humor a cynismus, a i když pro cynismus se prostoru v politice najde až až, humoru se (alespoň mně) na tomtéž místě už toliko nedostává.

   Důvodem, proč dnešní blog zavoní (či zapáchá?) politikou, je ten fakt, že kromě humoru a cynismu jako milovník všeho tradičního a klasického nadevše miluji pravdu, a to nejen proto, že má hezčí a delší nohy než její kratší sestřenice, ale hlavně proto, že mám, stejně jako mnoho klasických filozofů zato, že právě snaha se k ní co nejvíce přiblížit nás dělá tím, čím bychom chtěli a měli být, a sice lepšími bytostmi. A tak bych ráda alespoň těm několika čtenářům, kteří chtějí vědět, co se skutečně dělo dne 17. listopadu 2012 na Václavském náměstí a na Národní třídě v Praze, poskytla jen pár doplňujících postřehů svýma očima, očima někoho, kdo se toho všeho účastnil v první linii.

   Nebudu tady psát žádné podrobnosti, k tomu vám jistě dostatečně poslouží media, jen bych ráda uvedla pár věcí na pravou míru a pár věcí, co nikde nebyly zmíněny, doplnila. Dnes jsem se setkala z řad neúčastníků se zajímavými názory, které většinou spojovalo jedno - šlo o demonstraci či protest komunistů, nácků, důchodců či sympatizantů rudooranžových koalicí, vyžírků, co chtějí deficitní státní rozpočet, nebo prostě jen kverulantů, kteří neměli v sobotu nic lepšího na práci, než se jít družit na Václavák. Samozřejmě bohužel lidem do hlavy nevidím, ale z toho, co mě přímo obklopovalo, nebo co jsem měla možnost slyšet (od účastníků, ne od různých účinkujících sledujících rozličné zájmy), jsem takový pocit neměla. Muži a ženy různého věku přišli z různých důvodů, jedno je však spojovalo - touha po tom, aby se nedělo bezpráví, touha po právním státě. Abych řekla pravdu, demonstracím nefandím a demonstruji velmi nerada - naposledy jsem demonstrovala při krizi v České televizi před dvanácti či třinácti lety, a to byla navíc trochu jiná "káva" - ale pohár mého trpělivého přihlížení porušování nejsilnějších právních předpisů v zemi asi příliš přetekl, než abych zůstala doma. Mnoho lidí se mě už dnes stihlo zeptat, proč jsem tam lezla. Inu, lezla jsem tam tedy proto, že jsem cítila potřebu nějakým způsobem sdělit, že nerespektování a porušování práva nehodlám a jako právník ani nemohu tolerovat, že to není normální a že není normální lidem nutit pocit, že to normální je. I já jsem přišla říct, že toužím po právním státě nejen na papíře, ale i ve faktickém životě, a že některé věci se prostě nedělají a dělat nemohou.

   Víte, ona media mají tu nádhernou vlastnost, že z nich všechno vypadá takové nějaké barevnější a nafouklejší, než to ve skutečnosti je. Stačí jen vyfotit pár transparentů, jednu rvačku, deset mladých komunistů s vlajkou bývalého Sovětského svazu a máte vymalováno, ale abyste opravdu měli obrázek poskládaný celý, musíte nejen vidět, ale i slyšet. A já jsem nesmírně ráda, že jsem dnes měla tu možnost slyšet mnoho vzdělaných lidí napříč politickou orientací, že jsem mohla dojít na Národní třídu a poslechnout si bojovníky za svobodu a demokracii z roku 1989, kteří vyjadřovali své zklamání nad tím, kam se právo a hodnoty této společnosti nakonec ubraly. Petr Uhl (ano, to je ten, co rozšířil fámu o mrtvém studentovi, nebo ten, co byl během bývalého režimu devět let ve vězení) dnes mimojiné řekl, že Občanské forum nikdy netoužilo po tom, aby se ve společnosti vše, co je označováno jako sociální jistoty, stalo synonymem pro komunistické, a tedy v současné době zbytečné a obtěžující. Řekl též, že za to, v čem dnes všichni žijeme, nikdy nebojovali, a že demokracie se nachází v troskách. Mnoho dalších disidentů jej v prohlášení následovalo, mediím však nestálo zmínit, vyfotografovat či odvysílat ani jedno z nich. 

 Je pro mě velmi těžké psát dnešní příspěvek, politika mi zkrátka nejde, a tak bych dnešní pojednání ukončila se slovy pro mě velmi důležitými - pokud chcete žít v demokracii a chovat se podle toho, ctěte i názory ostatních, nepodléhejte žádným extrémům a už vůbec ne krátkozrakosti, jež je vlastní sestrou lidské hlouposti. Dnešní demonstrace nebyla žádným projevem extrémismu nebo touhy po něm, šlo o naprosto klidnou akci, které se účastnili zástupci všech generací, oborů, různého politického přesvědčení a vzdělání, které spojovala pouze touha po dodržování práva, což je jeden ze základních principů demokracie. Jediný extrémismus a jednostrannost podala média, ať už prostřednictvím šikovných fotek, nebo neadekvátním sestříháním. 

   Můžete mi věřit a nemusíte, to je samozřejmě vaše právo a já vám jej nechci ani nemohu brát. Můžete ze mě udělat cokoli budete chtít, ale věřte, že jsem dnes svou politickou orientaci či společenské názory od tohoto článku oddělila a snažila se jej napsat co nejobjektivněji. Na závěr jen jedno přání - zkusme se na to, co se ve světě děje, nedívat tak černobíle, ale alespoň v odstínech šedi.

Na kolejích

     Když jsem tak dnes jela tramvají k chiropraktikovi a pozorovala, jak ty koleje za mnou ubíhají (tedy samozřejmě ne přímo za mnou, ale za zadkem tramvaje), nějak mi tak došlo, jak velkou součástí mého dosavadního života koleje jako takové jsou. 

     Skoro šest let jsem na nich prakticky strávila tehdy, když se staly mým prostředníkem mezi místem mého tehdejšího studijního domova a mou rodinou, mezi Olomoucí a Prahou. Ve vlaku, ženoucím se (no dobře, ne vždycky se hnal) po kolejích, pak probíhal život svého typu - nervózní, když jsem jela do Olomouce a ležela v knihách, klidný, když jsem jela zpět a věděla, že pro tento den už na studium nesáhnu. Pozorovatelský, kdy se za oknem míhaly roztodivné krajiny, města, ve kterých jsem nikdy nebyla, dny a noci, světlo a tma. Někdy byla tma i uvnitř, to když se moje myšlenky či pocity do ní ponořily (nebo když nějakej blbec rozbil osvětlení v kupé). Na kolejích se objevovala i láska, to když jsem cítila, že až vlak zastaví, nepůjdu domů sama, ale někdo na mě na nástupišti bude čekat.

     Podobně stejná doba souběžně utíkala na dalších kolejích - na těch, co se po šest let staly mým domovem. Skutečný domov jsem totiž poznala až tady, přestože se odehrával namačkán na několika metrech čtverečních, provázený neustálým čekáním na sprchu, místem v ledničce ještě o trochu menším, než je papír velikosti A4, hledáním volné studovny, nepořádkem, zmatkem a hlukem ze všech možných světových stran. Byl to domov, jak má být, provázený společným soužitím, rozhovory, svěřováním se a honbou společným cílem.  

     Postupem času zjišťuji, že celý můj život byly a jsou jedny velké koleje. Někdy vedly rovně a přímo, někdy se klikatily a prudce zatáčely. Někdy je někdo zkřížil, přetnul, jiný zničil, další opravil. Ale ten vlak pořád jede dál.

Báječná léta

Už je to pár měsíců, co jsem se po dlouhé (a jen opravdoví pamětníci asi vědí, jak dlouhé) době vrátila k seriálu mého dětství s příznačným názvem "Báječná léta" ("The Wonder Years"). Tenhle seriál o vzpomínkách Kevina Arnolda na dětství a dospívání v Americe na přelomu 60. a 70. let si mě získal už v roce 1992, kdy ho dávali v televizi - Beatles, hipíci, válka ve Vietnamu, život na předměstí, to vše originálně propojené se vzpomínkami na rodinu a přátele, vytvářelo svět, ve kterém jsme se každý tak trochu našel. Je jasné, že tehdy - tedy v roce 1992 -  mi nedošlo, že i já jednou budu vzpomínat na svá báječná léta, i když v úplně jiné době a s jinými lidmi, a že už je možná prožívám. 

Během těch všem roků, které pozoruji tenhle svět, jich byla spousta pěkných, spousta skvělých a spousta k ničemu, ale tak jako Kevin Arnold, i já vzpomínám na střední školu, na které jsem strávila osm let, jako na svá báječná léta. To, co bylo předtím nebo potom nebylo horší, jen prostě takové jiné, zkrátka to nebylo to ONO. Možná je to i tím, že jsem na střední nastoupila už ve věku jedenácti let,  že už si ani nic moc jiného ze svého dětství  a mládí nepamatuju. Možná je to tím, že tam bylo všechno to, co mě pak potkávalo ještě mnohokrát, PRVNÍ. Možná to ovlivnil fakt, že jsem byla ještě hodně naivní, všechno a všechny jsem měla před sebou a tomu všemu také bezmezně věřila. Možná, že to všechno dokreslila ta atmosféra devadesátých let, kdy byla ve vzduchu cítit nová naděje a víra v lepší svět, nebo přelom století a tisíciletí, který tuhle víru ještě posílil. 

Většina lidí, které znám, se nechtějí ohlížet zpátky, nechtějí se vracet, a hledí vstříc budoucnosti – a je to tak dobře. Možná i vy čtenáři už máte dost všeho sentimentu, všeho minulého, ale řekněte na rovinu, nemáte chuť někdy jen tak zavřít oči a vrátit se do vašich báječných let? Dodnes mám občas chuť vyhrabat staré oblečení, nasadit si kšiltovku kšiltem dozadu, vzít papír a tužku a jít si sednout na malou zídku, kde jsem kreslila, kdyby ještě stála. Mám chuť najít všechny ty lidi, se kterými jsem během těch let dělala muziku, přepisovala noty a akordy, protože nebyl internet, pozdravit muže, kterého jsem milovala osm let, i když mě nenávidí, vidět všechny ty lidi, které jsem měla ráda a kteří z mého života odešli, ať už jakýmkoli způsobem. 

Dnešek je jiný, protkaný jinými city, ať už kladnými, či zápornými, obavami z budoucnosti, které jsem dříve neznala, obalený maskami, které každý den pracně vyndáváme z jejich úhledných futrálů a v noci zas ukládáme zpět, nebo s nimi spíme. To, co se stalo, se stát mělo a je to tak správné, místa, čas i lidé se změnili, ale přesto – Moniko, Tomáši, Jirko, paní Květo, Míšo a další  – ať už jste nebo budete kdekoli, nikdy nezapomenu na báječná léta, která jsem díky vám mohla prožít. "In my life, I love them all.."

Vyzpívávám bolest

Skoro každý máme asi nějaký recept, kterým se zbavujeme nepříjemných pocitů, nevítaných návštěvníků našich duší a těl (v jakémkoli slova smyslu), nezvaných emocí, které se nedají při vší vůli nazvat nijak pozitivně. Když mě něco bolí, ať už fyzicky, nebo duševně, zpívám. Ani nevím, od kdy už tenhle můj způsob, jak se s bolestí vypořádat, trvá, ale asi to už ani jinak řešit neumím. Když je mi mizerně, když mě někdo zradí, když jsem naštvaná nebo smutná... zpívám. Zpívám, cokoli mě napadne, jedno, zda je to lidovka, nebo rock, ale hlavně musím zpívat. Jasně, říkáte si asi, že jsou situace, kdy zpěv "zničehonic" by působil poněkud... no, řekněme nepatřičně (laskavý čtenář jistě zná a uznává teenagera v autobuse s velmi hlasitě ozvučeným mobilním telefonem, ze kterého linoucí se skřeky stylově doléhají až na druhý konec tohoto dopravního prostředku, ale nevím, zda by v mém věku bylo vhodné se k němu přidávat - minimálně se žánrem bych už asi nezapadla :). Pak si stejně zpívám alespoň v duchu. Jen když mě najednou žádná melodie nenapadne, tak vím, že je to hodně zlé. Co nemůžu vyzpívat, nemůžu ani přemoct.

A proto, dokud to jde, zpívejte a dejte tím všem těm drzounům, co se vám snaží otrávit život, pořádně na frak. Nebo tancujte, čtěte, bavte se s přáteli, střídejte nálady. Dělejte cokoli, aby nad vámi bolest nikdy nezvítězila. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo :).