Báječná léta

Už je to pár měsíců, co jsem se po dlouhé (a jen opravdoví pamětníci asi vědí, jak dlouhé) době vrátila k seriálu mého dětství s příznačným názvem "Báječná léta" ("The Wonder Years"). Tenhle seriál o vzpomínkách Kevina Arnolda na dětství a dospívání v Americe na přelomu 60. a 70. let si mě získal už v roce 1992, kdy ho dávali v televizi - Beatles, hipíci, válka ve Vietnamu, život na předměstí, to vše originálně propojené se vzpomínkami na rodinu a přátele, vytvářelo svět, ve kterém jsme se každý tak trochu našel. Je jasné, že tehdy - tedy v roce 1992 -  mi nedošlo, že i já jednou budu vzpomínat na svá báječná léta, i když v úplně jiné době a s jinými lidmi, a že už je možná prožívám. 

Během těch všem roků, které pozoruji tenhle svět, jich byla spousta pěkných, spousta skvělých a spousta k ničemu, ale tak jako Kevin Arnold, i já vzpomínám na střední školu, na které jsem strávila osm let, jako na svá báječná léta. To, co bylo předtím nebo potom nebylo horší, jen prostě takové jiné, zkrátka to nebylo to ONO. Možná je to i tím, že jsem na střední nastoupila už ve věku jedenácti let,  že už si ani nic moc jiného ze svého dětství  a mládí nepamatuju. Možná je to tím, že tam bylo všechno to, co mě pak potkávalo ještě mnohokrát, PRVNÍ. Možná to ovlivnil fakt, že jsem byla ještě hodně naivní, všechno a všechny jsem měla před sebou a tomu všemu také bezmezně věřila. Možná, že to všechno dokreslila ta atmosféra devadesátých let, kdy byla ve vzduchu cítit nová naděje a víra v lepší svět, nebo přelom století a tisíciletí, který tuhle víru ještě posílil. 

Většina lidí, které znám, se nechtějí ohlížet zpátky, nechtějí se vracet, a hledí vstříc budoucnosti – a je to tak dobře. Možná i vy čtenáři už máte dost všeho sentimentu, všeho minulého, ale řekněte na rovinu, nemáte chuť někdy jen tak zavřít oči a vrátit se do vašich báječných let? Dodnes mám občas chuť vyhrabat staré oblečení, nasadit si kšiltovku kšiltem dozadu, vzít papír a tužku a jít si sednout na malou zídku, kde jsem kreslila, kdyby ještě stála. Mám chuť najít všechny ty lidi, se kterými jsem během těch let dělala muziku, přepisovala noty a akordy, protože nebyl internet, pozdravit muže, kterého jsem milovala osm let, i když mě nenávidí, vidět všechny ty lidi, které jsem měla ráda a kteří z mého života odešli, ať už jakýmkoli způsobem. 

Dnešek je jiný, protkaný jinými city, ať už kladnými, či zápornými, obavami z budoucnosti, které jsem dříve neznala, obalený maskami, které každý den pracně vyndáváme z jejich úhledných futrálů a v noci zas ukládáme zpět, nebo s nimi spíme. To, co se stalo, se stát mělo a je to tak správné, místa, čas i lidé se změnili, ale přesto – Moniko, Tomáši, Jirko, paní Květo, Míšo a další  – ať už jste nebo budete kdekoli, nikdy nezapomenu na báječná léta, která jsem díky vám mohla prožít. "In my life, I love them all.."

Vyzpívávám bolest

Skoro každý máme asi nějaký recept, kterým se zbavujeme nepříjemných pocitů, nevítaných návštěvníků našich duší a těl (v jakémkoli slova smyslu), nezvaných emocí, které se nedají při vší vůli nazvat nijak pozitivně. Když mě něco bolí, ať už fyzicky, nebo duševně, zpívám. Ani nevím, od kdy už tenhle můj způsob, jak se s bolestí vypořádat, trvá, ale asi to už ani jinak řešit neumím. Když je mi mizerně, když mě někdo zradí, když jsem naštvaná nebo smutná... zpívám. Zpívám, cokoli mě napadne, jedno, zda je to lidovka, nebo rock, ale hlavně musím zpívat. Jasně, říkáte si asi, že jsou situace, kdy zpěv "zničehonic" by působil poněkud... no, řekněme nepatřičně (laskavý čtenář jistě zná a uznává teenagera v autobuse s velmi hlasitě ozvučeným mobilním telefonem, ze kterého linoucí se skřeky stylově doléhají až na druhý konec tohoto dopravního prostředku, ale nevím, zda by v mém věku bylo vhodné se k němu přidávat - minimálně se žánrem bych už asi nezapadla :). Pak si stejně zpívám alespoň v duchu. Jen když mě najednou žádná melodie nenapadne, tak vím, že je to hodně zlé. Co nemůžu vyzpívat, nemůžu ani přemoct.

A proto, dokud to jde, zpívejte a dejte tím všem těm drzounům, co se vám snaží otrávit život, pořádně na frak. Nebo tancujte, čtěte, bavte se s přáteli, střídejte nálady. Dělejte cokoli, aby nad vámi bolest nikdy nezvítězila. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo :).

Nechci slevu zadarmo

... slovy klasiků Šimka a Grossmanna a jejich dnes již notoricky známé povídky. Často mě v životních situacích napadají celé pasáže z těhle povídek (jmenovitě za všechny klasika z "Mojí jízdny tramvají" - "Jemně jsem jí upozornil, že celou dobu stojím na jedné noze a ještě ne na své", mě napadá velmi často :) a dnešek nebyl výjimkou.

Po celkem náročném dni opětovně stráveném nácvikem na olympiádu - tedy během, skokem do dálky a šplhem za mým hyperaktivním synkem - jsem se rozhodla, že využiji akce "3+3 přesnídávky zdarma", kterou inzerovala jedna nejmenovaná drogerie, a která již zítra měla skončit. Přesnídávek mám plný sklep (co kdyby třeba přišla válka, že), ale takovou slevu je přeci třeba řádně využít. Po příchodu mého drahého partnera a jeho nabídce, že tam dojde on, jsem byla postavena před rozhodnutí, co je lepší - jít na nákup a absolvovat cca desetiminutovou cestu do kopce, nebo hlídat miminko. Volba byla v mém případě celkem jasná (mít dítě vás naučí rozhodovat se opravdu velmi, velmi rychle :) a než otázka skončila, už jsem měla na sobě kabát.

Po otevření dveří a absolvování prvních deseti kroků jsem ale pochopila, že tentokrát by bylo lepší hlídat miminko. Někdo tam nahoře se asi hodně naštval, protože to, co padalo z nebe, bylo prostě ... naštvané, slušně řečeno naštvané. Nebyl to sníh, ani déšť, vlastně to bylo něco mezi tím. Blížilo se to tomu, čemu se lidově říká hovna s háčkem (vulgarismus nechť laskavý čtenář odpustí, ale lidové moudro je lidové moudro). Do toho trošička většího větříčku a zimičky. Cestou nahoru do kopce jsem opět a znova poznala, proč tak nesnáším nošení brýlí. V zamlžených a zaplivaných sklech od toho sajrajtu zbyla jen malá mezírka, kterou jsem se orientovala směr drogerie. Tam jsem popadla, co bylo třeba (přes zamlžené brýle stejně nebyl moc výběr), a vydala se cestou domů. Tam už cesta vedla z kopce, ovšem proti větru. No, ale nebuďme nároční, že :). Jeden rozdíl ale před a po příchodu přeci jen nastal. Ven jsem odešla jako žena, zpátky se vrátila jako Amundsen.

A proč to vlastně všechno píšu? Inu, chci též mým nížinným přátelům (tedy přátelům pocházejících či žijících v nížinách, lukách a řídkých lesících) popřát hezkou zimu, na kterou tak dlouho čekali. Znáte to přece... v Praze napadly tři centimetry sněhu, ale u Muzea čtyři!

2011, 2012.

Milý přátelé a čtenáři tohoto světa, konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala svoje každoroční shrnutí předešlého roku. Času je velmi málo, takže když chci něco napsat, je celkem pravděpodobné, že to zapomenu, než se sem dostanu. Nicméně o toto malé resumé nechci tento blog (a ani vás :) připravit. Už jen proto, že jsem při listování starými sešity zjistila, že jej píšu už od roku 1996. Jo, poslední dobou často vzpomínám... No, právě začalo snad to nejhorší počasí, co jsem kdy měla možnost vidět, a naše okna netěsní, takže atmosféra pro psaní nemůže být lepší :).

Na rok 2011 se můžeme koukat různými pohledy, nicméně pro mě se značil jako jedna velká změna. Změna v tom nejlepším slova smyslu, změna v dobrém slova smyslu, změna ve špatném slova smyslu, změna v tom nejhorším slova smyslu a změna, která není ani dobrá, ani špatná, prostě taková změna smíšená. Je to fakt hodně zvláštní, protože většinu předchozích roků jsem mohla popsat jako "dobrou" nebo "špatnou" . A i když to samozřejmě nikdy nebylo myšleno tak jednostranně, takhle smíšený rok jsem opravdu ještě nezažila.

V lednu, únoru a březnu jsem stále ještě chodila do práce. Tedy chodila, spíš funěla do práce, popřípadě se klouzala po ledě a snažila se popřít fyzikální zákony balancováním s těhotenským břichem nemalých rozměrů. Byla jsem upřímně šťastná, když jsem mohla po prvním březnovém týdnu zůstat doma a od pracovního tempa a bruslení na žižkovských kopcích si odpočinout. Každý den jsem toužila po jediném - aby se to dítě už konečně narodilo a já nadále nevypadala jak přestárlá domovnice (a hlavně se tak necítila). Dítě ale dělalo naschvály a rozhodně se na svět nechystalo, nakonec se ale koncem března přeci jen rozhodlo a připravilo mi dvanáctihodinové trápení, ze kterého si dnes už nic nepamatuju (příroda to pravděpodobně zařizuje tak pro všechny matky, aby neztratily tu touhu mít další a další a další... děti). Cítila jsem, že je to nový začátek, nová role, a i když jsem se na ní nijak zvlášť netěšila (stále říkám, že jsem měla být chlap :), nebála jsem se a byla jsem odhodlaná začít nový život se synem.

Pocit zvláštního štěstí mi ovšem vydržel jen den - někdo tam nahoře se totiž rozhodl, že za krásné a zdravé dítě musím nějakým způsobem zaplatit. Druhý den už mi nebylo dopřáno ujít samostatně krok... Ne, nechci tenhle příspěvek kazit popisy zdravotních problémů a nebo si nějak stěžovat, ale nikomu bych něco podobného prožít nepřála. Nejvíc na celém světě nenávidím pocit beznaděje, protože proti ní prostě nemůžete bojovat. I když se o to snažíte, pořád tam je. A tohle byla ta největší, se kterou jsem měla tu čest se poznat. Z porodnice jsem odjížděla na vozíku, protože jsem v půli cesty prostě už nemohla dál, nešlo to.

Směsice hormonů, smutku, bolesti, nepřipravenosti, novosti a nepředstavitelné únavy opravdu není koktejl, který bych si chtěla denně dopřávat, ale přesto jsem ho konzumovala k snídani, obědu i večeři, a ve zbytku dnů a nocí samozřejmě také. Rok 2011 se rozhodl být rokem zdravotních problémů, takže mi stále přihazoval nové a nové a já jsem poznala nemocniční prostředí opravdu detailně. Naštěstí tu byli lidé, kteří mi v této době neskutečně pomohli a já jsem jim za to opravdu vděčná. Samozřejmě tu byli i ti "opační" lidé, a pak zkrátka lidé, kteří to přehlíželi, protože to prostě bylo jednodušší. Ano, jestli to čteš, víš, že tím myslím hlavně tebe, ale není to poprvé, co jsi mě nechal ve štychu, když začlo jít do tuhýho, takže mě to ani nepřekvapilo... Rok 2011 se tedy stal i rokem pomoci a podané ruky, která mě zvedla z toho hnusného bahna a naučila mě znovu chodit.

Rok 2011 také vyhrál soutěž o ten nejrychlejší, ale zároveň nejpomalejší rok. To, jak rychle utekl, vidím především na svém synovi a na té cestě, kterou byl schopen tak rychle ujít. Zároveň se ale tenhle rok neskutečně vlekl - od hodiny k hodině, stále ty samé úkony a starosti. Duše zestárla o deset let, ale život přesto protekl mezi prsty.

Když to tak vidím, říkám si, je tohle je nakonec snad ten nejpesimističtější příspěvek, co jsem kdy napsala (a to je na mě, věčného mrzouta, co říct :). I pesimista se však občas upíná k naději, a tak tentokrát nebudu kopírovat známá slova Jacka Nicolsona, že lepší už to nebude, i když věřit je občas velmi těžké. Do nového roku si nedávám žádná předsevzetí, ale jen pár přání. Ať jsou všichni lidé, kteří mám ráda, zdraví, a když se dostane taky trochu na mě a já zas budu moci skákat přes kaluže, zlobit se taky nebudu. A ze srdce si přeji, aby všechny ty velké věci, které nás v roce 2012 čekají, dopadly nad naše očekávání. A vám, milí čtenáři, co jste vydrželi až do konce, přeji to samé.

P.S. pro mého partnera - jestli někomu patří můj největší dík, pak tobě. Ty to víš, ale bez tebe bych rok 2011 tak, jak mi rozdal karty, možná vůbec neodehrála. Děkuji.

Žít a nechat zemřít

Po většinu času stráveného tzv. ve společnosti vypadám pravděpodobně jako blázen. Vypadám jako blázen, když při venkovní procházce do kočárku bubnuju melodie, které mě napadají, když na zastávce autobusu zpívám, co mi právě hraje v hlavě (a že mi tam neustále něco vyhrává), když synovi vezmu dětskou knížku, abych si jí mohla přečíst sama. Vypadám jistě jako blázen, když se na návštěvě u babičky těším, až s rozběhem přeskočím poslední dva schody, když zdravím na ulici každého psa i kosa, když se směju stokrát obehraným vtipům a scénkám filmů, nebo naopak o toho samého těžko zadržuji slzy.

Hodně věcí v nás zákonitě musí zemřít, aby jiné, nové, mohly existovat. Některé dokonce zemřít necháme, i když to ve skutečnosti nechceme, nebo je v nás zabije někdo jiný. Ale něco, to NĚCO v nás, co tu pokaždé bylo, navždycky nechme žít.

Nejisté vyhlídky

Znáte takové to počasí, kdy nevíte, co si vzít na sebe, protože ta pravděpodobnost děště s vichrem a třiceti stupňů ve stínu v přátelském objetí s oblohou bez mráčku je téměř stejná? Když vyjdete ven ve svetru, protože vás hned u dveří políbí mrazivý vánek, abyste ho vzápětí odkládali a horečnatě hledali stánek se zmrzlinou, jelikož to pitomé slunce nakonec přece jen vylezlo? Takové počasí, jehož jedinou jistotu je absolutní nejistota, mě provázelo v posledních dnech denně, když jsem vyrážela ven. A bohužel stejně tak nejednoznačnou a nepředvídatelnou jsem měla i náladu - taky jsem nemohla předvídat, kdy se slunce vystřídá s deštěm. Dnes je venku podstatně předvídatelněji, než v mé hlavě. Zataženo, černo, deštivo a protivno. I já jsem zatažená, černá, deštivá a protivná, ale zároveň nemám k těmto pochodům (narozdíl od počasí) žádný důvod. Svět mě štve, i když se vlastně už dlouho nic výrazného neděje. Nebo možná právě proto? Asi to nechám Sókratovi, ten má větší hlavu.

Chytám v ži(vo)tě

Takže jo. Proč to píšu? Ani sama nevím. Asi jsem měla potřebu to napsat, když na svůj soukromý, společností netolerovaný úlet páchnu (nebo se v přítomném čase hodí napsat spíše "páchávám"? ) jednou za jeden a půl roku. Ono ne že by nebyla příležitost, ne že by se nic zajímavého nedělo. Vlastně je to přesně naopak, dělo se toho tolik, o čem jsem chtěla napsat, že jsem nakonec nenapsala nic o ničem. Soukromé úlety pak během tohoto období z mého života téměř vymizely a ty zbývající společnost překvapivě začala tolerovat. Možná bych měla všechno to krásné i špatné, co se stalo v roce 2010, stejně tak jako v prvním půlroce roku následujícího napsat, ale to bych vám přece nemohla udělat :). A stejně, většina z vás už to ví, tak proč to sem psát? Nicméně by se asi hodilo tak nějak navázat na předchozí příspěvky, možná odpovědí na otázku, jak dlouhou cestu jsem od toho posledního ušla a kde (a kdo) teď vlastně jsem. Ta cesta byla hodně dlouhá a krkolomná a přinesla mi takové množství věcí, které většina z vás rozplánuje do delší doby než je rok a půl. Jenže já nikdy neplánuju, čímž se dostáváme k odpovědi na otázku, kdo jsem. Jsem to (bohužel?) pořád já, akorát mám (zatím) práci, (stále zatím) partnera a (snad alespoň na pár let, než mi uteče z domu) syna. A i když jsem unavenější, naštvanější a naprosto pohlcená paranoidním syndromem kvočny chránící svá vejce víc než než kdykoli dřív, zjišťuju, že je to vlastně super. Jistě, kdyby mi někdo před rokem řekl, že v šestadvaceti letech bude mou denní náplní praní plen a uklidňování řvoucího dítěte místo budování právnické kariéry a shánění nějakého kloudného bydlení, asi bych se mu vysmála. Jistě, kdyby mi někdo řekl, že ze svého životního partnera záhy poté, co se náš vzájemný vztah někam pohne, udělám otce, možná bych se chechtala ještě víc. Jistě, kdyby mi někdo řekl, že se budu kýčovitě radovat z každého pohybu listí v korunách stromů, protože dokáže vykouzlit úsměv na dětstké tváři, a že mi to jako věčnému cynikovi momentálně přijde jako nejkrásnější věc na světě, možná by mě to... nerozesmálo, ale dovedlo k ironickému pláči. Ale čistota dětské duše vás změní, takže... jsem to ještě pořád já, když mi dítě přijde jako nejdokonalejší forma člověka? Jistě, všechno předtím bylo jednodušší. Ale mě to jednoduché přece nikdy nelákalo :).