Mám pár oblíbených autorů. Nejsou to žádní romanopisci, velcí klasici nebo nejprodávanější tváře moderní doby. Většinou píší o divokém mládí, ať už proto, že mladí zemřeli, nebo zkrátka proto, že je to bavilo, nebo jednoduše proto, že odmítali stát se dospělými. Roztříštnost žánrů, ve kterých se pohybují, je značná, ale přesto je pár jednotících prvků, které je jsou schopny i přes diametrální příkopy mezer a důrazy vykřičníků spojovat. Tak předně, bývají to muži. Hezcí muži. Většinou průšviháři nebo rebelové. Komplikovaní. Milují jazyk a jeho neomezenost (tam, kde je omezenost, využijí květnatých přívlastků). Boří pravidla. A jsou tak trochu autobiografičtí. Jo, přesně tak, jak si myslíte.
Když jsem u své výplatní pásky palcem zakryla všechny ty víkendy, daně a odvody, a vyrovnala nějaké ty účty a dluhy, zbyla mi tisícovka. Po vzoru bohémů jsem tedy nešla na večeři nebo tak něco, ale šla jsem si koupit knihy. Zaprvé proto, že už mnoho let sním o tom, že vše od svých oblíbenců budu mít pěkně pod jednou střechou, zadruhé proto, že mít v ruce papírovou tašku plnou bichlí, v právnické brašně ušmudlané rozhodnutí nadřízeného orgánu a v kapse saka okousaný koláč za pětku je prostě známka punku. A protože je třeba začít těmi nejoblíbenějšími, v tašce skončil J. D. Salinger. Přesněji řečeno, J. D. Salinger v počtu tří kousků.
Proč právě on? Nějak si nemůžu pomoct, ale celý život mám pocit, že jsme tak trochu stejní. Nejen my dva, ale všichni, a kdo není jako on, určitě bude alespoň trochu jako některá z postav. A kdo nebude jako některá z postav, zcela nepochybně zná někoho, kdo se některé postavě podobá. A nemusíte určitě daleko. Stačí se rozhlédnout a určitě uvidíte někoho, kdo se směje dutým debilním smíchem tak, jako Buddy, když se praštil do hlavy při nástupu do auta, do kterého nastoupit nechtěl. Slyšet v tramvaji bavit se ženy, které všechno vědí nejlíp, stejně jako družička. Poslouchat všetečné dětské dotazy Phoebulky a vědět, že má vždycky navrch. Vidět Teddyho, který se zvědavě vyklání z okna, div nevypadne. Být tak trochu Holdenem Caulfieldem a cítit se tak moc schizoidně, jak se jen může cítit Seymour. To, co si myslíte, ale neumíte říct nebo napsat, Salinger napíše za vás. Umí popsat i to, co se zdá být nepopsatelné.
A tak - jak říká Holden - víc vám toho už vypravovat nebudu. Moh bych vám ještě asi říct, co jsem dělal, když jsem přišel domů, a jak jsem onemocněl a do který školy mám jít na podzim, až se odsud dostanu, ale mně se nechce. Vážně ne. Mě tohle zrovna dvakrát nezajímá...
