Poslední
dobou jsem tady samá nostalgie, ale nemůžu si pomoct – možná je to tím, že s koncem
zimy a příchodem jara se všechno začalo měnit i v mém životě. Věděla jsem,
že se budeme stěhovat, věděla jsem, že syna čeká začátek „studentského života“
a věděla jsem, že se budu muset rozloučit se starým zaměstnáním a vydat se
vstříc nějakému zaměstnání novému. Co jsem ale nevěděla a nepředpokládala, že
se to všechno sejde najednou a já budu muset během čtrnácti dnů opustit svůj
starý život a začít od začátku. Jenže stěhování se zpozdilo a práce přišla dřív, než jsem si troufala přát.
No, co si
budeme povídat, měla jsem to čekat, protože tyhle zvraty jsou u mě už tradicí. Ještě
dnes si živě pamatuji, jak jsem si plánovala „kariéru“ jako pomocná síla na
exekutorském úřadě v Praze, načež jsem jednoho krásného dne otevřela dopis
z olomoucké univerzity s rozhodnutím, že jsem přijata na práva. Zrychlený
ročník (a že ten ročník 2004 byl vskutku výtečný!) a zrychlené rozhodování mě
donutilo koupit si kufr, naházet do něj celý svůj dosavadní život a za tři dny
odjet na zápis do města, ve kterém jsem byla jen jednou na pěvecké soutěži a ze
kterého si spíš než úspěchy pamatuji, jak mě na nádraží okradli.
I přes to
všechno mi najednou přijde, že je těch změn na mě nějak moc. Ano, jsem stará konzerva,
a kdyby bylo po mém, vrátím se zpátky v čase
a zakonzervuju se v šedesátých letech u páskového magnetofonu, ale
přizpůsobit se (občas) také dovedu. A některé změny jsou dokonce více než
žádoucí, považte, že například stěhování byla záležitost, u které jsem počítala
hodiny (a protáhla se na dlouhé dva roky)! Jenže jak čas plyne, zjišťuju, že
právě stěhování je pro mě asi nakonec ten největší problém. Odcházím totiž ze
Zahradního města. Neodcházím jen z místa, kde jsem žila s přestávkou téměř
25 let, ale prostě ze Zahradního města. Kdo tu nežil, nepochopí, protože neví,
že nejlepší srazy jsou „u Květu“ nebo „u Cíle“, nejlepší škola je „břečťanka“ a
že chodíme cvičit „do Astry“, nepochopí, že se smějeme tzv. turistům, kteří se nevyznají v botanice (tedy nerozeznají Ostružinovou ulici od Malinové a podobně), ale jestli čte někdo z místních, jistě ví,
co tím myslím. Ale i vy ostatní jistě znáte ten super pocit, když vyjdete na
nákup a cestou potkáte tři, čtyři známé, pokaždé jiné, ale pokaždé je potkáte.
Máte pocit, že vás každej zná a vy znáte jeho. Že jste tady doma. Pak
zapomínáte i na to, že tu bydlíte v jednom pidipokojíčku, na neustálé
připomínky vaší matky, které nikdy není nic dost dobré, a dokonce i na hory
špinavého nádobí a prádla, které na vás denně po těch pěti lidech čekají (a
které nikdo jiný neuklidí). Tohle mě prostě štve a mělo by se to zakázat.
Taky by se
mělo zakázat to, že i když se celej první rok, co jste doma s dítětem,
nemůžete dočkat dne, kdy už konečně půjde do školky a vy začnete zase žít, tak
po třech letech jeho odchod stejně obrečíte, jako by odcházelo nadobro. Celou dobu nadáváte, proč mu
musíte furt stát za zadkem, proč nedokáže být trochu samostatné, a najednou
nastane chvíle, kdy vidíte, že už vás tolik nepotřebuje, a nechcete jí.
Klišovité
heslo zní, že na každém konci je krásné to, že něco nového začíná. Cynici a
právníci často dodávají, že u některých konců je nový začátek nemožný, i když
se budete na hlavu stavět. Nezbývá než doufat, že to, co mě čeká, bude v mantinelech
klišovitých frází.
