17.listopad 2012

   Milí pravidelní i nepravidelní čtenáři tohoto mého blogu, dnešní příspěvek bude z velmi odlišného soudku, než jste doposud četli. Kdysi jsem se zapřísáhla, že ať se už bude dít v mém životě cokoli, nikdy se na tomto pro mě už téměř posvátném místě neobjeví nic, co by souviselo s politikou. Pochopte, ne, že bych se o politiku nezajímala - ostatně ještě stále si pamatuju, jak zaujatě jsem sedávala v osmi letech u pořadu "Co týden dal" a komentovala Kalvodův knír :) - nicméně tak nějak jsem už za těch mnoho let pochopila, že právě politická témata jsou ta, co dokáží rozdělovat letité přátele, kteří si jinak rozuměli úplně ve všem, vyhrocovat situace až na hranici samotné lidskosti a vkládat lidem do úst taková slova,  která prostě žádné jiné téma vložit nedokáže, i kdyby se na písmenka stavělo :). Navíc, jak všichni víte, miluji humor a cynismus, a i když pro cynismus se prostoru v politice najde až až, humoru se (alespoň mně) na tomtéž místě už toliko nedostává.

   Důvodem, proč dnešní blog zavoní (či zapáchá?) politikou, je ten fakt, že kromě humoru a cynismu jako milovník všeho tradičního a klasického nadevše miluji pravdu, a to nejen proto, že má hezčí a delší nohy než její kratší sestřenice, ale hlavně proto, že mám, stejně jako mnoho klasických filozofů zato, že právě snaha se k ní co nejvíce přiblížit nás dělá tím, čím bychom chtěli a měli být, a sice lepšími bytostmi. A tak bych ráda alespoň těm několika čtenářům, kteří chtějí vědět, co se skutečně dělo dne 17. listopadu 2012 na Václavském náměstí a na Národní třídě v Praze, poskytla jen pár doplňujících postřehů svýma očima, očima někoho, kdo se toho všeho účastnil v první linii.

   Nebudu tady psát žádné podrobnosti, k tomu vám jistě dostatečně poslouží media, jen bych ráda uvedla pár věcí na pravou míru a pár věcí, co nikde nebyly zmíněny, doplnila. Dnes jsem se setkala z řad neúčastníků se zajímavými názory, které většinou spojovalo jedno - šlo o demonstraci či protest komunistů, nácků, důchodců či sympatizantů rudooranžových koalicí, vyžírků, co chtějí deficitní státní rozpočet, nebo prostě jen kverulantů, kteří neměli v sobotu nic lepšího na práci, než se jít družit na Václavák. Samozřejmě bohužel lidem do hlavy nevidím, ale z toho, co mě přímo obklopovalo, nebo co jsem měla možnost slyšet (od účastníků, ne od různých účinkujících sledujících rozličné zájmy), jsem takový pocit neměla. Muži a ženy různého věku přišli z různých důvodů, jedno je však spojovalo - touha po tom, aby se nedělo bezpráví, touha po právním státě. Abych řekla pravdu, demonstracím nefandím a demonstruji velmi nerada - naposledy jsem demonstrovala při krizi v České televizi před dvanácti či třinácti lety, a to byla navíc trochu jiná "káva" - ale pohár mého trpělivého přihlížení porušování nejsilnějších právních předpisů v zemi asi příliš přetekl, než abych zůstala doma. Mnoho lidí se mě už dnes stihlo zeptat, proč jsem tam lezla. Inu, lezla jsem tam tedy proto, že jsem cítila potřebu nějakým způsobem sdělit, že nerespektování a porušování práva nehodlám a jako právník ani nemohu tolerovat, že to není normální a že není normální lidem nutit pocit, že to normální je. I já jsem přišla říct, že toužím po právním státě nejen na papíře, ale i ve faktickém životě, a že některé věci se prostě nedělají a dělat nemohou.

   Víte, ona media mají tu nádhernou vlastnost, že z nich všechno vypadá takové nějaké barevnější a nafouklejší, než to ve skutečnosti je. Stačí jen vyfotit pár transparentů, jednu rvačku, deset mladých komunistů s vlajkou bývalého Sovětského svazu a máte vymalováno, ale abyste opravdu měli obrázek poskládaný celý, musíte nejen vidět, ale i slyšet. A já jsem nesmírně ráda, že jsem dnes měla tu možnost slyšet mnoho vzdělaných lidí napříč politickou orientací, že jsem mohla dojít na Národní třídu a poslechnout si bojovníky za svobodu a demokracii z roku 1989, kteří vyjadřovali své zklamání nad tím, kam se právo a hodnoty této společnosti nakonec ubraly. Petr Uhl (ano, to je ten, co rozšířil fámu o mrtvém studentovi, nebo ten, co byl během bývalého režimu devět let ve vězení) dnes mimojiné řekl, že Občanské forum nikdy netoužilo po tom, aby se ve společnosti vše, co je označováno jako sociální jistoty, stalo synonymem pro komunistické, a tedy v současné době zbytečné a obtěžující. Řekl též, že za to, v čem dnes všichni žijeme, nikdy nebojovali, a že demokracie se nachází v troskách. Mnoho dalších disidentů jej v prohlášení následovalo, mediím však nestálo zmínit, vyfotografovat či odvysílat ani jedno z nich. 

 Je pro mě velmi těžké psát dnešní příspěvek, politika mi zkrátka nejde, a tak bych dnešní pojednání ukončila se slovy pro mě velmi důležitými - pokud chcete žít v demokracii a chovat se podle toho, ctěte i názory ostatních, nepodléhejte žádným extrémům a už vůbec ne krátkozrakosti, jež je vlastní sestrou lidské hlouposti. Dnešní demonstrace nebyla žádným projevem extrémismu nebo touhy po něm, šlo o naprosto klidnou akci, které se účastnili zástupci všech generací, oborů, různého politického přesvědčení a vzdělání, které spojovala pouze touha po dodržování práva, což je jeden ze základních principů demokracie. Jediný extrémismus a jednostrannost podala média, ať už prostřednictvím šikovných fotek, nebo neadekvátním sestříháním. 

   Můžete mi věřit a nemusíte, to je samozřejmě vaše právo a já vám jej nechci ani nemohu brát. Můžete ze mě udělat cokoli budete chtít, ale věřte, že jsem dnes svou politickou orientaci či společenské názory od tohoto článku oddělila a snažila se jej napsat co nejobjektivněji. Na závěr jen jedno přání - zkusme se na to, co se ve světě děje, nedívat tak černobíle, ale alespoň v odstínech šedi.