Vítám opět všechny ve svém království! :) Tedy všechny, kteří to tady alespoň občas čtou, když sem alespoň občas napíšu nějaký vzorek svých myšlenek, který se mi zdá vhodný k prezentaci. Rok 2009 se blíží kvapem ke konci a upřímně, narozdíl od ostatních roků se mi na něj ani nechtělo moc vzpomínat (cítím ho v sobě totiž jako rok velmi negativní). Nicméně když jsem viděla, že pár osob, které mi přijdou tak nějak celkem fajn, o něm napsalo pár řádek, které mě zaujaly, rozhodla jsem se i já otevřít dveře do minulosti (já tohle většinou nikdy nedělám :) a poprat se s rokem 2009 alespoň symbolicky v následujících větách.
Paměť mám s přibývajícími roky už celkem mizernou, takže se mi těžko vzpomíná, jak tenhle rok vlastně začal... No, už si vzpomínám. Poslední den roku 2008 jsem pila a pila, protože jsem byla hodně zmatená a smutná- ano, mohli za to samozřejmě muži :) a taky Silvestr jako takový, protože já prostě Silvestra a oslavy nadcházejícího roku nemám ráda už od útlého dětství. Nikdy jsem nechápala, proč lidi slaví to, že další rok je v háji, my jsme zase o rok starší a skeptičtější. Proto mívám na Silvestra pravidelnou depku, kterou jsem se rozhodla neléčit alkoholem, ale pak jsem v telefonu slyšela jednu osobu a nějak jsem do toho spadla. Leden pro mě začal ve tři hodiny ráno, kdy jsem se vzbudila s opicí a žaludeční nevolností. Bylo mi oznámeno, že jsem prospala všechny ty oslavy (no jo, občas se mi to stává :) a že mám spát dál. Ten první krok, co jsem v roce 2009 tedy udělala, byl krokem vedle a tak nějak se to se mnou táhlo...
V únoru jsem pořád ještě řešila zkoušky- navzdory mé preciznosti jsem měla myšlenky úplně jinde a často to dopadalo tak, že k učení jsem se dostala až v předvečer samotného dne D. Nakonec to všechno dopadlo dobře a já byla koncem měsíce připuštěna ke státnicím, z čehož jsem měla nesmírnou radost. Bylo mi však jasné, že diplomku už neodevzdám- neměla jsem nic napsaného. Moje sestra měla velkolepou oslavu třicetin, kam jsem došla i s doprovodem, který ale v reálném životě mým doprovodem už moc nebyl... A nepila jsem, což pro mě byl velký úspěch, vydrželo mi to ještě dost dlouho se na pití ani nepodívat :)
Březen se mi trochu ztratil z paměti. Možná proto, že se toho (možná naštěstí :) moc nedělo. Vzpamatovávala jsem se ze zkouškového na malé dovolená s mým nejlepším přítelem, byla na skvělém srazu s Martjou, Mikosem, Pickym, Hadatim a Lumyškou, a sporadicky chodila na předstátnicovou výuku.
Duben mívám ze všech měsíců nejraději, možná i proto, že mám narozeniny :))). Tyhle narozeniny se mi ale moc slavit nechtělo- pořád se dělo něco špatného a já byla otrávená, navíc jsem si připadala stará a došlo mi, že na mladší milence už můžu zapomenout, protože by mě poslali zpět do hrobu :)). Hromadné oslavy nepořádám už od svých osmnáctin, které se moc nepovedly (pro mě, ostatní se prý bavili :), chtěla jsem je strávit jen s mými nejbližšími. A jeden z těch nejbližších se svými překvapeními postaral o to, aby byly pro mě opravdu nezapomenutelné, za což jsem mu moc vděčná. V dubnu jsem také odkládala učení na státnice, nakonec jsem ale začít musela.
Květen, lásky čas, byl už plně ve zmanení mé "lásky" k právu a státnicového šprtání. Došlo mi, že si taková kvanta informací nikdy nedokážu zapamatovat a přiznávám, rozhodilo mě to. Zhošilo se mi nalomené zdraví a utíkala jsem z domu, kde se nedalo...nic. No, kdo znáte mou rodinnou situaci, jistě chápate. S babičkou to začalo jít z kopce, takže jsem musela být pořád připravená vyjet k ní, ve dne v noci... Poslední květnový týden, kdy mě čekala první "porce" závěrečných zkoušek, jsem byla už úplně vyčerpaná a ani jsem tam nechtěla jít. Nakonec jsem uspěla jak v občanském, tak v obchodním právu a byla opravdu šťastná. Na chvíli jsem zapomněla na všechny ty patálie a užívala si pocitu, že těch pět let neustálého odříkání k něčemu bylo. Bohužel to však netrvalo dlouho...
Začátek června mi totiž přinesl další státnice a ty už tak úspěšné nebyly. Což o to, nedělala jsem si naděje, že za pět dní se mi podaří vysypat z hlavy 2000 stran a vrátit do ní jiných 1500 stran, ale takový propad jsem skutečně nečekala. Bylo mi jasné, že správní právo už prostě nezvládnu, proto jsem vše vsadila na trestní. Jaké bylo však překvapení, když jakýsi učitel z Plzně, kterého jsem v životě neviděla, uhasil mé naděje na alespoň trochu klidnější léto a z trestního práva mě vykopl, přestože si se mnou během zkoušky ve všem notoval. Rozčarování bylo opravdu velké, přestože to je "jenom" škola. Jenže když obětujete roky života, užívání si mládí a potenciální vztahy i přátele jednomu snu v podobě jejího ukončení, už pak prostě nemůžete dál. Snažila jsem se to ustát, jenže to bych nebyla já... Nadějí na zlepšení nálady bylo nečekané pozvání od Grejviho na Grejvipárty. Měla jsem opravdu velkou radost, těšila jsem se, že zde poznám spoustu lidí, které jsem znala jen přes internet a kteří mi přišli fajn. Pořád jsem se ale topila v těch problémech ze státnic a v osobních problémech, které se pořád nabalovaly. Byla jsem nervozní z toho, jak do nového kolektivu zapadnu. Přestože některé momenty byly výborné, nakonec se to moc nepovedlo... Následně se mi ani nepovedlo to všechno napravit, akorát jsem všechno zhoršila a... No, dál už to asi nemá cenu rozebírat, ale některé vztahy to změnilo a mně je to doteď moc líto.
Červenec- to byl šílený měsíc. Musela jsem začít psát diplomku, ale neměla jse inspiraci, navíc mě provázel strach o mého nejlepšího přítele, který musel do nemocnice a o kterého jsem se v červenci starala. Snad se nebude zlobit, že to sem píšu, ale když vidíte někoho, koho máte tolik rádi, jak den za dnem trpí, je to šílené... Nakonec jsem na diplomce začala dělat, ale podle mých představ to rozhodně nešlo. Myšlenky jsem měla rozlítané a do toho jsem vyřizovala všelijaké telefony od všelijakých lidí, kteří čekali, že je podržím nad vodou. Tak jsem je držela...
A léto pokračovalo v podobném duchu. Diplomka moc neodsýpala ani v srpnu, tak jsem nakonec odjela na Šumavu, která mi ale moc nepomohla. Touha po tom mít alespoň chvilku klidu a volna mě neustále odtrhávala od práce a já začala kopat kolem sebe, křičet na lidi, které mám ráda. Některé jsem díky tomu bohužel ztratila, s některými se vztahy změnily, ochladly... Koncem měsíce jsem už byla úplně otrávená, některé kapitoly jsem musela napsat přes noc. Chtěla jsem jít v září na repete závěrečných zkoušek, ale nebyl stále čas na to učit se. Nakonec jsem se ale přihlásila a rozhodla se to risknout.
V září jsem odevzala diplomku (přestože nebyla úplně dle mých představ, byla jsem šťastná, že mám vůbec něco) a začala se konečně víc učit na státnice, které byly...taktéž v září. Nakonec se na mě přeci jen usmálo štěstí- pozvali měaž na druhý týden, což znamenalo ještě krásný týden času. Ten týden byl nějaký magický, protože jsem někde vyhrabala síly a opravdu makala ze všech sil, což nakonec přineslo ovoce v podobě kouzelného spleteného vyhlašování výsledků, ze kterého se nakonec vyklubaly nádherné dvě dvojky. A to i přesto, že otázky byly šílené! Tenhle úspěch mě neskutečně zvedl a já začala věřit v to, že se vyřeší i ostatní problémy.
Říjen byl krásný odpočinkový měsíc. Teda jen do doby, než mi oznámili, že mám za dva dny přijít na obhajobu :) Ta však proběhla výborně a já skončila svoje studium. Sice se pořád nabalovaly další problémy, tentokrát hlavně finančního a tím i existenčního rázu, ale bylo mi to tak nějak jedno. Docílila jsem toho, co jsem chtěla a to mi stačilo.
Listopad přinesl pochmurné počasí a s ním i pochmurné nálady a otázky k řešení. Došlo mi, že si musím najít co nejdřív nějakou práci, protože situace byla neúnosná. Samozřejmě se mi ale nechtělo, protože jsem si trochu zvykla na měsíční lenošení :). Jenže touha po vlastním bydlení (alespoň v nájmu) a alespoň troše klidu a samozřejmě i troše toho jídla byla větší :). A tak jsem začala, jenže se nedařilo. Všude najednou chtěli praxi, a to i na povolání za pár šupů, které je právě určeno pro praxi. Bylo to jak začarovaný kruh a po týdnu už jsem z toho byla opravdu znechucená. Stejně tak ze svého osobního života, kde jsem definitivně ztratila chuť na nějaké vztahy a dokonce si začala připouštět i myšlenku, že si najdu někoho nezávazně, na takové ty věci, co asi tušíte. A jeden takový muž, který splnil mé nemalé nároky, se i našel. Jenže...
Prosinec to všechno smetl pod stůl. Muž byl značně labilní v mnoha ohledech, což jsem věděla, ale i zamilovaný do jiné, což jsem nevěděla. Ono by to ani nevadilo, jenže z jeho projevů bylo čím dál víc cítit, že jsem jen záloha, poslední z posledních, na kterou se obrátí, nevyjdou-li mu jiné. A i když neprovedete žádnou citovou investici, přece jen vás takové zjištění trochu poníží a naštve. A tak jsem se naštvala, ale zároveň mi došlo, že to tak asi mělo být... Že takové "vztahy" nejsou nic pro mě. Že tohle prostě neumím. V pracovní oblasti to pořád vypadalo stejně, ale přeci jen mě na jeden pohovor pozvali s tím, že jsem se probojovala do druhého kola. A i když doteď nevím, jak to dopadlo, pocit, že ten motivační dopis, kde jsem si na nic nehrála a napsala vše, jak to je, někoho na vyšších místech zaujal, mě obrovsky nakopl. Okolo Vánoc se samozřejmě podělalo spoustu věcí, což vedlo ke spoustě strachu o lidi, které mám ráda, ale vypadá to, že se všechno alespoň trochu lepší. Prosinec také uzavřel jednu kapitolu mého života - včera jsem se definitivně odstěhovala z Olomouce. Nebýt mého nejlepšího přítele (ano, opět :), tak tu teď asi brečím jako želva, protože vlastně všechno to, co za něco stálo, vzniklo právě díky tomuhle kouzelnému městu, které bylo po pět let mým hlavním domovem.
Zítra strávím poslední den roku po letech doma, následně pak u přátel mého nej kamaráda, kteří mě doufám tak nějak přijmou. Budu se snažit to nezvorat jako spoustu jiných vztahů s lidmi tenhle rok :) Pokud jste to někdo dočetl až sem, patří vám můj obdiv. Velmi dobře chápu, že to moje shrnutí roku totiž není tak veselé a zajímavé jako ta ostatní. Asi se také někteří z vás poznáte v tom textu, tak prosím o schovívavost, že jsem to tu takhle napsala, ale kdy jindy než při bilancování roku bych měla odhalit kousek svého já. Rok 2009 byl pro mě rokem změn a zvratů, a i když spousta z nich byla pozitivní, jsem upřímně ráda, že končí. A kdo ví, možná pro mě letošní Silvestr bude tím prvním v životě, který pro tohle všechno skutečně budu chtít slavit. Ať je rok 2010 tím nejlepším výběrem z bobulí kyselých hroznů života!
Paměť mám s přibývajícími roky už celkem mizernou, takže se mi těžko vzpomíná, jak tenhle rok vlastně začal... No, už si vzpomínám. Poslední den roku 2008 jsem pila a pila, protože jsem byla hodně zmatená a smutná- ano, mohli za to samozřejmě muži :) a taky Silvestr jako takový, protože já prostě Silvestra a oslavy nadcházejícího roku nemám ráda už od útlého dětství. Nikdy jsem nechápala, proč lidi slaví to, že další rok je v háji, my jsme zase o rok starší a skeptičtější. Proto mívám na Silvestra pravidelnou depku, kterou jsem se rozhodla neléčit alkoholem, ale pak jsem v telefonu slyšela jednu osobu a nějak jsem do toho spadla. Leden pro mě začal ve tři hodiny ráno, kdy jsem se vzbudila s opicí a žaludeční nevolností. Bylo mi oznámeno, že jsem prospala všechny ty oslavy (no jo, občas se mi to stává :) a že mám spát dál. Ten první krok, co jsem v roce 2009 tedy udělala, byl krokem vedle a tak nějak se to se mnou táhlo...
V únoru jsem pořád ještě řešila zkoušky- navzdory mé preciznosti jsem měla myšlenky úplně jinde a často to dopadalo tak, že k učení jsem se dostala až v předvečer samotného dne D. Nakonec to všechno dopadlo dobře a já byla koncem měsíce připuštěna ke státnicím, z čehož jsem měla nesmírnou radost. Bylo mi však jasné, že diplomku už neodevzdám- neměla jsem nic napsaného. Moje sestra měla velkolepou oslavu třicetin, kam jsem došla i s doprovodem, který ale v reálném životě mým doprovodem už moc nebyl... A nepila jsem, což pro mě byl velký úspěch, vydrželo mi to ještě dost dlouho se na pití ani nepodívat :)
Březen se mi trochu ztratil z paměti. Možná proto, že se toho (možná naštěstí :) moc nedělo. Vzpamatovávala jsem se ze zkouškového na malé dovolená s mým nejlepším přítelem, byla na skvělém srazu s Martjou, Mikosem, Pickym, Hadatim a Lumyškou, a sporadicky chodila na předstátnicovou výuku.
Duben mívám ze všech měsíců nejraději, možná i proto, že mám narozeniny :))). Tyhle narozeniny se mi ale moc slavit nechtělo- pořád se dělo něco špatného a já byla otrávená, navíc jsem si připadala stará a došlo mi, že na mladší milence už můžu zapomenout, protože by mě poslali zpět do hrobu :)). Hromadné oslavy nepořádám už od svých osmnáctin, které se moc nepovedly (pro mě, ostatní se prý bavili :), chtěla jsem je strávit jen s mými nejbližšími. A jeden z těch nejbližších se svými překvapeními postaral o to, aby byly pro mě opravdu nezapomenutelné, za což jsem mu moc vděčná. V dubnu jsem také odkládala učení na státnice, nakonec jsem ale začít musela.
Květen, lásky čas, byl už plně ve zmanení mé "lásky" k právu a státnicového šprtání. Došlo mi, že si taková kvanta informací nikdy nedokážu zapamatovat a přiznávám, rozhodilo mě to. Zhošilo se mi nalomené zdraví a utíkala jsem z domu, kde se nedalo...nic. No, kdo znáte mou rodinnou situaci, jistě chápate. S babičkou to začalo jít z kopce, takže jsem musela být pořád připravená vyjet k ní, ve dne v noci... Poslední květnový týden, kdy mě čekala první "porce" závěrečných zkoušek, jsem byla už úplně vyčerpaná a ani jsem tam nechtěla jít. Nakonec jsem uspěla jak v občanském, tak v obchodním právu a byla opravdu šťastná. Na chvíli jsem zapomněla na všechny ty patálie a užívala si pocitu, že těch pět let neustálého odříkání k něčemu bylo. Bohužel to však netrvalo dlouho...
Začátek června mi totiž přinesl další státnice a ty už tak úspěšné nebyly. Což o to, nedělala jsem si naděje, že za pět dní se mi podaří vysypat z hlavy 2000 stran a vrátit do ní jiných 1500 stran, ale takový propad jsem skutečně nečekala. Bylo mi jasné, že správní právo už prostě nezvládnu, proto jsem vše vsadila na trestní. Jaké bylo však překvapení, když jakýsi učitel z Plzně, kterého jsem v životě neviděla, uhasil mé naděje na alespoň trochu klidnější léto a z trestního práva mě vykopl, přestože si se mnou během zkoušky ve všem notoval. Rozčarování bylo opravdu velké, přestože to je "jenom" škola. Jenže když obětujete roky života, užívání si mládí a potenciální vztahy i přátele jednomu snu v podobě jejího ukončení, už pak prostě nemůžete dál. Snažila jsem se to ustát, jenže to bych nebyla já... Nadějí na zlepšení nálady bylo nečekané pozvání od Grejviho na Grejvipárty. Měla jsem opravdu velkou radost, těšila jsem se, že zde poznám spoustu lidí, které jsem znala jen přes internet a kteří mi přišli fajn. Pořád jsem se ale topila v těch problémech ze státnic a v osobních problémech, které se pořád nabalovaly. Byla jsem nervozní z toho, jak do nového kolektivu zapadnu. Přestože některé momenty byly výborné, nakonec se to moc nepovedlo... Následně se mi ani nepovedlo to všechno napravit, akorát jsem všechno zhoršila a... No, dál už to asi nemá cenu rozebírat, ale některé vztahy to změnilo a mně je to doteď moc líto.
Červenec- to byl šílený měsíc. Musela jsem začít psát diplomku, ale neměla jse inspiraci, navíc mě provázel strach o mého nejlepšího přítele, který musel do nemocnice a o kterého jsem se v červenci starala. Snad se nebude zlobit, že to sem píšu, ale když vidíte někoho, koho máte tolik rádi, jak den za dnem trpí, je to šílené... Nakonec jsem na diplomce začala dělat, ale podle mých představ to rozhodně nešlo. Myšlenky jsem měla rozlítané a do toho jsem vyřizovala všelijaké telefony od všelijakých lidí, kteří čekali, že je podržím nad vodou. Tak jsem je držela...
A léto pokračovalo v podobném duchu. Diplomka moc neodsýpala ani v srpnu, tak jsem nakonec odjela na Šumavu, která mi ale moc nepomohla. Touha po tom mít alespoň chvilku klidu a volna mě neustále odtrhávala od práce a já začala kopat kolem sebe, křičet na lidi, které mám ráda. Některé jsem díky tomu bohužel ztratila, s některými se vztahy změnily, ochladly... Koncem měsíce jsem už byla úplně otrávená, některé kapitoly jsem musela napsat přes noc. Chtěla jsem jít v září na repete závěrečných zkoušek, ale nebyl stále čas na to učit se. Nakonec jsem se ale přihlásila a rozhodla se to risknout.
V září jsem odevzala diplomku (přestože nebyla úplně dle mých představ, byla jsem šťastná, že mám vůbec něco) a začala se konečně víc učit na státnice, které byly...taktéž v září. Nakonec se na mě přeci jen usmálo štěstí- pozvali měaž na druhý týden, což znamenalo ještě krásný týden času. Ten týden byl nějaký magický, protože jsem někde vyhrabala síly a opravdu makala ze všech sil, což nakonec přineslo ovoce v podobě kouzelného spleteného vyhlašování výsledků, ze kterého se nakonec vyklubaly nádherné dvě dvojky. A to i přesto, že otázky byly šílené! Tenhle úspěch mě neskutečně zvedl a já začala věřit v to, že se vyřeší i ostatní problémy.
Říjen byl krásný odpočinkový měsíc. Teda jen do doby, než mi oznámili, že mám za dva dny přijít na obhajobu :) Ta však proběhla výborně a já skončila svoje studium. Sice se pořád nabalovaly další problémy, tentokrát hlavně finančního a tím i existenčního rázu, ale bylo mi to tak nějak jedno. Docílila jsem toho, co jsem chtěla a to mi stačilo.
Listopad přinesl pochmurné počasí a s ním i pochmurné nálady a otázky k řešení. Došlo mi, že si musím najít co nejdřív nějakou práci, protože situace byla neúnosná. Samozřejmě se mi ale nechtělo, protože jsem si trochu zvykla na měsíční lenošení :). Jenže touha po vlastním bydlení (alespoň v nájmu) a alespoň troše klidu a samozřejmě i troše toho jídla byla větší :). A tak jsem začala, jenže se nedařilo. Všude najednou chtěli praxi, a to i na povolání za pár šupů, které je právě určeno pro praxi. Bylo to jak začarovaný kruh a po týdnu už jsem z toho byla opravdu znechucená. Stejně tak ze svého osobního života, kde jsem definitivně ztratila chuť na nějaké vztahy a dokonce si začala připouštět i myšlenku, že si najdu někoho nezávazně, na takové ty věci, co asi tušíte. A jeden takový muž, který splnil mé nemalé nároky, se i našel. Jenže...
Prosinec to všechno smetl pod stůl. Muž byl značně labilní v mnoha ohledech, což jsem věděla, ale i zamilovaný do jiné, což jsem nevěděla. Ono by to ani nevadilo, jenže z jeho projevů bylo čím dál víc cítit, že jsem jen záloha, poslední z posledních, na kterou se obrátí, nevyjdou-li mu jiné. A i když neprovedete žádnou citovou investici, přece jen vás takové zjištění trochu poníží a naštve. A tak jsem se naštvala, ale zároveň mi došlo, že to tak asi mělo být... Že takové "vztahy" nejsou nic pro mě. Že tohle prostě neumím. V pracovní oblasti to pořád vypadalo stejně, ale přeci jen mě na jeden pohovor pozvali s tím, že jsem se probojovala do druhého kola. A i když doteď nevím, jak to dopadlo, pocit, že ten motivační dopis, kde jsem si na nic nehrála a napsala vše, jak to je, někoho na vyšších místech zaujal, mě obrovsky nakopl. Okolo Vánoc se samozřejmě podělalo spoustu věcí, což vedlo ke spoustě strachu o lidi, které mám ráda, ale vypadá to, že se všechno alespoň trochu lepší. Prosinec také uzavřel jednu kapitolu mého života - včera jsem se definitivně odstěhovala z Olomouce. Nebýt mého nejlepšího přítele (ano, opět :), tak tu teď asi brečím jako želva, protože vlastně všechno to, co za něco stálo, vzniklo právě díky tomuhle kouzelnému městu, které bylo po pět let mým hlavním domovem.
Zítra strávím poslední den roku po letech doma, následně pak u přátel mého nej kamaráda, kteří mě doufám tak nějak přijmou. Budu se snažit to nezvorat jako spoustu jiných vztahů s lidmi tenhle rok :) Pokud jste to někdo dočetl až sem, patří vám můj obdiv. Velmi dobře chápu, že to moje shrnutí roku totiž není tak veselé a zajímavé jako ta ostatní. Asi se také někteří z vás poznáte v tom textu, tak prosím o schovívavost, že jsem to tu takhle napsala, ale kdy jindy než při bilancování roku bych měla odhalit kousek svého já. Rok 2009 byl pro mě rokem změn a zvratů, a i když spousta z nich byla pozitivní, jsem upřímně ráda, že končí. A kdo ví, možná pro mě letošní Silvestr bude tím prvním v životě, který pro tohle všechno skutečně budu chtít slavit. Ať je rok 2010 tím nejlepším výběrem z bobulí kyselých hroznů života!
