Když padají hvězdy, má si prý člověk něco přát a ono se to za nějaký čas splní. Avšak každý astronom vám řekne, že je to jen otázka vaší víry, kterou o takovou hvězdu "opřete". Věříte tedy jen vy a hvězda, byť padající, vám splnění přání nepřinese? A naopak vaše víra vaše touhy naplní? Já svou víru dočasně postrádám - možná i tím bych mohla vysvětlit, proč jsem na tento svůj únikový blog tak dlouho nic nenapsala. Jenže zážitky, které plní moje dny, jsou převážně špatné, a lidé v dnešní době o cizí trápení nemají zájem, když mají dost svých starostí. Natož o cizím trápení číst, to by byla jen ztráta času. Ani pořádně nedokážu vysvětlit, kam se má víra zatoulala, a samozřejmě věrně doufám, že pokud se jen schovala pod postel (protože stará zásada praví : "Když něco nemůžeš najít, hledej pod postelí!"), brzy jí to přestane bavit a vyleze. Nedokážu se totiž nějak smířit s tím, že by jí všechny ty deprese dokázaly zabít. Určitě ne tuhle víru, díky které jsem dobyla hudbu, nakreslila spoustu obrazů, vyjela na rychlobruslařský led, pomohla i ve zdánlivě neřešitelných problémech druhých a dodala si odvahy odejít do cizího města za cenu ztráty přátel. Jenže teď tu není a já zoufale potřebuji padající hvězdu, ať už je to s pravdivostí splněných přání jakkoli. Jenže nebe je zatažené. A místo hvězd a splněných přání mi do dlaní padají jen kapky deště. Co teď? Asi si prostě budu něco přát i přes ty černé mraky, které mi stojí ve výhledu.
